„Když přejdeme vše ostatní, nelze nevzpomenout dvě stěžejní zásluhy: Prosazení vánoční Rybovky do repertoáru místního pěveckého sboru, bez níž si už Vánoce nedokážeme ani představit. Mnozí z nás si však pamatují, jak těžké bylo prosazení tohoto hudebního skvostu v osmdesátých letech, když tehdejší mocipáni nepovolili. Jen díky vůli a Tondově buldočí povaze jít za správnou věcí, kdy využil všechny páky, včetně spolužáka na krajském byru, zazněla Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby v Besedním domě a od té doby zní každý rok,“ připomíná Špidla.

Jako husarský kousek označil zvláště prosazení díla Antonína Tučapského. „Ten byl jako emigrant pro minulý režim persona non grata, přestože okolní svět ho už tehdy vnímal jako jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů. I když první pokus o pořádání uceleného koncertu z děl tohoto umělce narazil na nepochopení některých účinkujících, o to triumfálněji zazněl o dva roky později, tedy po listopadové revoluci,“ popisuje Špidla.

Cesta k profesionální hudbě podle něj nebyla u Jíši zcela přímočará. „Svá první muzikantská léta prožil v malé vesničce na Znojemsku, kde jeho otec byl vyhlášeným hudebníkem, hrajícím na housle, trubku a celý život varhaník v místním kostelíku. Malý Toník již v deseti zasedl za varhany, ale kromě toho zkoušel hrát postupně na klarinet, trubku, lesní roh, akordeon, housle… V polovině padesátých let absolvoval ve Znojmě Střední školu pro vzdělávání učitelů národních škol prvního stupně,“ popisuje jeho známý.

Věděl ale již tehdy, že jeho osudem je hudební svět, ať už v pozici pedagoga nebo sbormistra. „Proto se pustil s houževnatostí jemu vlastní do dalšího studia na brněnské konzervatoři obor varhany a posléze studium dirigování na JAMU ve třídě docenta Lubomíra Mátla, které dokončil v roce 1987. Pokud bychom spočítali jeho studijní léta, došli bychom k číslu šestadvacet bez jakýchkoli studijních úlev. I to svědčí o jeho asketickém přístupu k životu, pilné vůli, cílevědomosti,“ zdůrazňuje Špidla.

Sám si moc dobře pamatuje, kdy Jíšu poprvé potkal. „Seznámili jsme se v sedmdesátých letech - kde jinde než na poli sborového zpěvu, tehdy spíš jako kolegové. On byl sbormistr pustiměřského špičkového dětského sboru, ale později se naše role pozměnili, když stanul jako předseda hodnotící komise pěveckých soutěží,“ vzpomíná.

Často se stýkali a vedli debaty o vývoji a trendech sborového zpěvu, o jeho kvalitě i nedostatcích, ale také o tradicích, na které by bylo třeba navázat. „Především na Volné pěvecké sdružení Jana Šoupala, které jeho odchodem do Ostravy v roce 1932 značně utrpělo a už nikdy nedosáhlo bývalé vynikající úrovně. A tak není divu, když v roce 1984 UNESCO vyhlásilo Rok České hudby, přišel s myšlenkou založit Vyškovský pěvecký smíšený sbor, oslovil mě a já se stal jedním ze zakládajících členů, na což jsem dodnes hrdý, i když jsem brzy musel toto členství ukončit z časových důvodů kvůli angažmá v Pěveckém sdružení moravských učitelů,“ uznává Špidla.

V letech 1989 až 1990 působil Antonín Jíša jako sbormistr opery Slezského divadla v Opavě. I zde se mu podařilo za krátkou dobu uspořádat velkolepý koncert z díla Antonína Tučapského v součinností Pěveckého sdružení moravských učitelů. „Na kulturní událost roku vzpomínají Opaváci ještě dnes. Právě zde se utvrdilo pevné pouto mezi dvěma Antoníny – Tučapským a Jíšou. Kdykoli přijel Tučapský z Londýna do Česka, neopomenul navštívit Toníčka Jíšu, kterému dedikoval řadu skladeb, z nichž jmenujme vskutku hudební skvost Toccatu a calzone pro netradiční spojení varhan a klavíru,“ poznamenává.

Připomněl, že po ročním opavském angažmá uspěl ve výběrovém řízení na post ředitele Základní umělecké školy ve Vyškově, kde zůstal až do svého důchodového věku. „S Antonínem Jíšou odchází jedna legenda, která se nesmazatelně zapsala do hudebního povědomí našeho města a celého regionu,“ dodává Špidla.