„První rok jsme likvidovali černé skládky, které lidi postupně v lese nahromadili,“ zmiňuje starosta Kobeřic Roman Hanák, první muž obce plné kopců a kopečků obehnané listnatými lesy. V jedné ruce pytel, v druhé ručku malého synka, který zatím sotva chodí, se také vydal na ranní sobotní očistnou pouť domovským lesem.

A po chvíli, stejně jako ostatní dobrovolníci, rychle zaplňuje svůj padesátilitrový pytel. Jeho obsahem se ale většinou nestávají obaly od sladkostí a plechovky od dopitého piva. V nitru igelitu sílou a razancí nosičových kroků poskakují retro rendlíky, staré sklenice, kýble, nebo obrovské zavařovací hrnce. Nálezy potvrzují, že kobeřická černá skládka i nadále přežívá a v minulosti se ještě neztratila. „To tady budou vynášet ještě tři generace po nás,“ předpovídá Jiří Hromek, trenér místní fotbalové přípravky, kterému žádný Kobeřický neřekne jinak než Bobr.

Kolem Bobra se motá hlouček dětí, který tvoří část místního fotbalového týmu. Dětská uklízecí rota bedlivě pročesává půdu a prohledává každou každou píď oroseného hvozdu. Obrovské vystouplé kořeny, které připomínají rafinovaná podloubí ponoukají malé průzkumníky k dobrodružným akcím.

Náhle se vynoří dvojice děvčat, která nese polorozpadlý korodující kočárek. O kousek dál z nánosů hlíny a kamenů místní mladík nezdolně doluje rozměrný kastrol. Po chvíli se z křoví vynoří muž s kusem vlnitého šedého plechu, který je vyšší než on sám.

Nadšená šestice chlapců a děvčat objevuje výzvu dne. Dvacetikilové role smotaného železného pletiva se opírají o nahnuté stromy, jejichž dlouhé větve se jimi nadobro propletly. Pletivo rvou děti z větví i se zespoda prorostlou trávou. „Kdysi tu byla obora, a když se zrušila, tak to tady někdo prostě opřel a už nechal napořád,“ přemítá členka kobeřické kulturní komise a jedna z mála dospělých členů dnešní výpravy Lenka Javůrková.

Jak vzpomíná, před třemi roky tady našla plechovou vanu. „Tady to místo je černé svědomí místních,“ dodává žena.

Spolu s tátou, kobeřickým Bobrem, se Javůrková pokouší využít roztěkané energie malých nadšenců maximálně účelně. Z každé strany několik dětských rukou postrkuje těžkou roli jednu po druhé vyšlapanou lesní stezkou k určenému hromadišti nasbíraného haraburdí. „Občas sem chodím s kamarádkami na procházky a chci, aby to tu bylo ještě hezčí, než je to tu teď,“ říká udýchaně devítiletá Kája Horňáková.

Mladí pracovníci postupně odnesou devatenáct kusů smotaného železa. Během potřebných přestávek, kdy po rolích rejdí a skáčou jak po trampolíně se zamýšlí nad tím, jací lidé kobeřický les takto zaneřádili. „Nějací blbci,“ nebere si servítky Kája.

Jedenáctiletý Pepa Javůrek v tom má taky jasno. „Je jim jedno, kam to hodí. Je to bordel, kterého se chtějí snadno zbavit,“ hlásá chlapec.

Na otázku, jestli děti někdy samy pohodily odpadky do přírody, odpovídají razantně: „Proč bychom to dělali, když víme, že to za rok stejně půjdeme uklidit.“

ADÉLA JELÍNKOVÁ