Jak jste se dostala do Vyškova?
Narodila jsem se ve Varnsdorfu, u německého pohraničí. Když mi byly dva roky, tak jsme odletěli s rodiči do Vietnamu. Žili jsme v Hanoji, která leží na severu země. V mých devíti letech jsme se vrátili zpátky. Nakonec jsme si vybrali právě Vyškov.

Co vás přimělo k tomu se vrátit?
Určitě možnost si vydělat lepší peníze a hlavně budoucnost pro děti. Rodiče věděli, že někde za hranicemi Vietnamu je měna, která je silnější, a ke které se nepřichází tak těžce. A že díky ní mohou svým dětem nabídnout něco úplně jiného, než měli oni sami.

Jak to bylo u vás po návratu s jazykovou bariérou?
Už si na to ani moc nevzpomínám. Pár slovíček jsem předtím pochytila, ale po příjezdu z Vietnamu jsem uměla jen jedno jediné slovo, babička. Ale učila jsem se poměrně rychle. Když jsme byli s mamkou třeba na nákupu a já zaslechla nějaké slovo nebo větu od kolemjdoucích, zeptala jsem se mamky, co to znamená. A ona mi ho vysvětlila. Dost času jsem navíc trávila s chůvou, která mě ke komunikaci donutila. Prvně jsem se bránila, ale teď na to ráda vzpomínám. Navíc to bylo na venkově, což mi taky pomohlo poznat něco nového. Pak samozřejmě přišli první kamarádi a celé to bylo den ode dne lepší. Až když jsem byla starší a otočila se zpátky, uvědomila jsem si, jak rychle jsem se řeč naučila. A nemyslím jen základní slovní zásobu, ale také vyjadřovací schopnosti, skladbu věty nebo intonaci.

Jak vypadaly Vaše začátky ve škole?
Nastoupila jsem do Základní školy v Nádražní ulici ve Vyškově v deseti letech, což odpovídalo čtvrté třídě. Bez znalosti češtiny to bylo těžké, proto jsem byla o dva roky přesunuta zpátky. Takže jsem byla ve třídě vždy nejstarší. Střední školu jsem dělala v Lomnici u Tišnova se zaměřením na hotelnictví a turismus, kde jsem i úspěšně odmaturovala. Pak jsem rok studovala angličtinu s němčinou. Z té jsem udělala státnice.

Poznala jste život ve Vietnamu, teď žijete tady. Co nejvíc vás po návratu šokovalo?
To je jednoduché. Jak na mě lidi vyloženě zírali. A to jsem byla malá, kdy si leccos neuvědomujete. A stejně si to vybavuji. Ale že zírají i dneska, po tolika letech, to už stojí za zamyšlení. Ve Vietnamu žije kromě Američanů spousta Evropanů, zvlášť Francouzů. Jenže nikdo z lidí na ně nezírá. Vietnamci s nimi normálně vycházejí, slušně se pozdraví, diskutují s nimi, chodí za nimi a dávají jim ochutnat nějakou tamní specialitu.

Určitě přišlo i nějaké pozitivní zjištění.
Pozitivně mě překvapilo, jak je život tady ve střední Evropě uvolněný, co se vztahů týče. Když je nějaký problém mezi dvěma lidmi, tak jej dokáží vyřešit. Sednou si a nedorozumění je pryč. Ve Vietnamu si lidé nikdy nevyloží karty na stůl. Tam je kladen strašný důraz na hierarchii. Ten starší má vždycky pravdu, i když v právu je ten mladší. Na jeho názor není nikdo zvědavý. Mladší ani nemá nárok staršího oslovit, a napjatou situaci vyřešit.

Jak vás tak poslouchám, tak máte určitě nějaké větší ambice?
Momentálně pracuji v obchodu své maminky. Ambice v tomto oboru ale nemám žádné. Teď to beru jako provizorní záležitost. Chci být užitečná. Mám možnost své matce pomoct, neberu to jako práci, ale jako samozřejmost. Představy do budoucna určitě mám, ale nerada bych o nich mluvila, protože se bojím, že bych je tím zakřikla.

Proč jste nakonec volili s rodiči město Vyškov?
Chtěli jsme být v menším městě. Je snazší si tu získat okruh zákazníků, kteří se k nám rádi vracejí.

Jak byste porovnala jídlo u nás a ve Vietnamu?
Samozřejmě základem ve Vietnamu je rýže. Ale rýže nadýchaná, chutná. To se nedá s tou českou porovnat. Každý máme mističku a okolo po stole je obrovské množství jiných surovin, s kterými rýži kombinujeme. Ta tabule je bohatší, pestřejší. Máme dušené, pečené nebo třeba orestované maso, ryby, zeleninu, vajíčka. Doma vaříme vietnamská jídla, stejně jako ta česká nebo evropská. Jídlo je o umění, o fantazii. Českou kuchyni mám ráda, ale třeba knedlo vepřo zelo mi stačí jednou do roka. I přesto, že mi chutná. Právě oblibu knedlíků v Česku ale vůbec nechápu. Češi do sebe bílé mouky cpou strašně moc a pak se diví.

Co vy a víra?
Maminka je buddhistka. Musím přiznat, že mě buddhismus začíná stále více oslovovat a dokáži si představit, že mu jednou budu více nakloněna. Křesťanství mě nikdy zvlášť neoslovilo, spousta Vietnamců kromě buddhismu vyznává také hinduismus. Křesťanství je tam až na třetím místě.

Nabízí se tedy otázka co vy a křesťanské svátky. Slavíte třeba Vánoce?
Vánoce slavíme, ale spíš symbolicky. V dětství mě mrzelo, když se spolužačky chlubily tím, co dostaly a já to neznala. Teď mám ráda zvlášť tu atmosféru s Vánoci spojenou. Doma máme normálně stromeček, dárky. Je to především kvůli mé mladší sestře, která to vnímá úplně jinak než třeba já před lety.

Přesto se musím zeptat, cítíte se být více Vietnamkou nebo Češkou?
No, tak to je těžké. Patřím k druhé generaci, prakticky jsem vyrostla tady v České republice. Moje malá sestřička to má snazší. Já jsem stále na vážkách, líbí se mi od každé kultury něco. Ale určitě hodlám v Česku zůstat. Mám tu zázemí, rodinu a přítele.

Určitě jste se i ve Vyškově kvůli svému vzhledu a původu setkala se nějakou negativní reakcí. Jak vnímáte pojem rasismus?
Rasismus nejde definovat jedním slovem. O rasismu se tu hodně mluví, ale nikdo se nad významem toho slova pořádně nezamyslí. Můžu mít souseda, který je třeba fialový, ale především je slušný, čistotný a milý. A pak jiného souseda, který je stejný jako já, ale chová se naprosto nemístně. Stačí se podívat na vztahy mezi lidmi na různých panelákových sídlištích. To jsou takové včelí úly, se vším tím bzukotem a shonem, který k tomu patří. Obrovská anonymita, mnohdy nijaké vztahy. Je hloupost, že pro někoho jiné národnosti nejsou stejně hodnotné. Spousta lidí se distancuje od rasismu, ale stejně se staví na stranu třeba proti Rómům.

Asi jste se s rasismem setkala tváří v tvář?
Bohužel ano. Třikrát jsem čelila fyzickému napadení. A vždycky to bylo naprosto zbytečné. Nesmutnější je, že třeba v jednom případě jedna holka vyprovokovala další dívky k fyzickému útoku a díky mému vzhledu to pak bylo snadné. „Jsi šikmooká, tak se nic neděje,“ slýchávala jsem tehdy. Rasismus je o averzi. Vždycky se sama sebe ptám, proč rasista vyhledává jinou rasu, když ji samotnou a její přítomnost tak nesnáší?

Mluvila jste o příteli. Jak se s vaším původem vyrovnával on?
Jsme spolu opravdu dlouho. Samozřejmě si prožil své. Díky našemu vztahu poznal úplně jinou mentalitu. Zjistil také, kdo v jeho okolí skutečně za něco stojí. Jeho skuteční kamarádi zůstali, s těmi ostatními se přestal stýkat. Moc dobře věděl, do čeho jde. A myslím, že je za to rád.

Kdo je Bui Hai Yen?

* Nechává si říkat Dana. Bydlí a pracuje ve Vyškově.
* Je jí 22 let.
* Mluví plynule anglicky, německy a vietnamsky. Česky hovoří lépe než kdejaký Čech. O tom svědčí i skutečnost, že v dětství zpívala ve sboru české lidové písně.
* Nebojí se mluvit otevřeně o svém původu, o svých snech naopak mlčí.
* Ráda se podívá na artový film.
* Přestože si ráda poslechne hip-hop, nepohrdne ani hlasem Edith Piaf nebo Elly Fitzgerald.