Na to, že je poměrně brzy ráno, nevypadá ani jeden z nich unaveně. Na čas, kdy vyrážejí nahradit kostelní zvony, které podle tradic odletěly do Říma, se totiž prý pokaždé těší. „Nemusel jsem si ani nastavovat budík. Rozhodně mi nevadí, že se hned po ránu nemůžu třeba dívat na televizi, hrkání se mi líbí," říká devítiletý Tomáš Gregor, který dorazil i se svým o tři roky starším bratrem Radkem.

„Nejen, že pomáháme udržet tradice. Nejvíc nás asi baví to, že ráno pomáháme lidem probudit se. Pak vylézají z oken a zdraví nás," přibližuje Radek.

V Dědicích je tradice teprve v plenkách. Hrkání místní po deseti letech obnovili teprve loni. Třeba právě Radek se účastnil i prvního ročníku, proto porovnává. „Obyvatelé si víc zvykli, a tak nám letos víc dávají peníze a bonbony. Správně nás mají odměňovat až v závěru, tedy dnes ráno, ale spousta z nich už nám něco dala i v předchozí dny," dodává.

OBLÍBENÉ TRAKAŘE

Kromě hrkaček mají kluci nové trakaře. A ty jsou opravdu hlučné. „Spojil jsem se s uměleckým truhlářem z Vyškova, který nám dva vyrobil. Zatím na zápůjčku, ale možná je odkoupíme. Nejen, že jsou výkonné, ale nazval bych je pomalu uměleckým dílem," chválí oba kousky předseda dědického osadního výboru a organizátor akce Jiří Wasserburger.

Že se trakaře líbí nejen jemu, je zjevné na první pohled. Kluky pořádný hluk zkrátka baví. „Často s ním chodím já, ale v týmu si ho střídáme, aby si to s ním zkusil každý," podotýká jedenáctiletý Tomáš Trávníček.

Hned vzápětí upozorňuje, že letošní ročník se od loňského liší i v tom, že se naučili několik říkadel. „Ty lidem přednášíme, když zastavíme u nějakého domu," dodává.

Básničky cvičili asi dva týdny před tím, než na Zelený čtvrtek poprvé vyrazili. Dodala jim je snad nejpovolanější osoba, vedoucí vyškovského Dětského folklorního souboru Klebetníček Marie Pachtová. „Chtěli jsme, aby říkanky zapadaly do historického kontextu Dědic. Děti se naučily tři. Dvě říkaly ve čtvrtek a v pátek a jednu závěrečnou právě dnes na Bílou sobotu," sděluje Wasserburger s tím, že kromě toho odbornice na folklor vysvětlila dětem význam hrkání.

NAVÁZALI NA TRADICI

Sám s ním má bohaté zkušenosti. „Pocházím z bučovických Maref, kde jsem chodil zhruba od čtyř do třinácti let. Před časem jsme se s místními bavili o tom, že se hrkalo i v Dědicích. Zbýval jen krůček k tomu tradici obnovit," usmívá se.

To už ale jedna skupina vyráží po Dědické ulici směrem ke hřbitovu, kde odbočuje na Pazdernu. Před sebou má ještě cestu na Jízdárenskou, Závodím se vrátí zpět ke kostelu. Druhá skupina jde po Dědické na Kozinu, odkud se vrátí zpět přes Palackého a Potoční ulici. „První cesta zabere asi padesát minut, druhá zhruba hodinu a čtvrt. Loni jsme s nimi chodili i my dospělí, letos už to zvládají sami. Samozřejmě je ale kontrolujeme," ujišťuje Wasserburger.

Vypozoroval, že odpoledne a večer se sejde až třináct chlapců. Ráno jich bývá zhruba jedenáct. „Ne každému se chce vstávat," vysvětluje s úsměvem.

Příští rok se ke stávající skupině můžou přidat i další zájemci. „Některé děti si nosí své hrkačky, zbytek dává k dispozici Spolek Katolického domu. Není problém jich zajistit zhruba patnáct," je přesvědčený Wasserburger.

Už nyní může počítat třeba právě s Tomášem Gregorem. „Příští rok půjdu určitě znovu," neváhá ani vteřinu.