Dvorek domu Přikrylů zdobí typický holubník jako z dob našich babiček. Mladík totiž prosazuje starobylý přirozený způsob chovu holubů, který je pro skřivany velmi vhodný. „Nemám voliérový chov. Vyhovuje mi holubník. Tam můžou holubi denně létat na volno,“ říká mladý chovatel. Sousedům prý poletující ptáci naštěstí nevadí a mladíkovi v jeho zálibě nebrání. Holubi se rozptýlí a okolní střechy zůstávají čisté. Přikryl se specializuji na takzvané kapraté skřivany. „Jsou barevně mnohem prokreslenější,“ vysvětluje.
Od skřivana rázu pruhového a bezpruhého se na první pohled liší úzkými podlouhlými trojúhelníčky. Na hrudi všech rázů vystupuje výrazná okrová barva a na krku matně zelený lesk. Všichni skřivani se vyznačují stříbřitou barvou. Estetické měřítko je velice důležité. Koburský holub totiž nepatří mezi plemena závodní, ale výstavní.
„Jezdím na moravskoslezské, speciální a místní výstavy. Největší úspěch jsem zažil v roce 2005, kdy můj holub získal titul šampiona. Jsem členem svazu chovatelů a na výstavách dělávám garanta. To znamená, že se o vystavené holuby starám, zajišťuji jejich prodej a podobně,“ svěřuje se mladičký chovatel, který chová doma také exotické ptactvo a drůbež. Je tedy jen logické, že studuje střední zemědělskou školu. V chovu se ale snaží nebýt příliš sentimentální. Nepojmenovává holuby jménem, označuje je jenom barevnými kroužky.
Často totiž o holuba přijde, když ho uloví dravec. Holuby obdivuje mimo jiné i pro jejich pestrost. Jen málokdo ví, že existují barevnohlávci žlutí, moravští pštrosi, pávíci, giganti, kingové. On ale zůstává věrný svým skřivanům. Toto plemeno bylo vyšlechtěné na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Německu. Patří k mohutným holubům. Jeho pověstná životaschopnost, odolnost a plodnost ho předurčila k tomu, aby se stal zdrojem potravy pro africké obyvatele, kteří trpí nedostatkem bílkovin.
