2. část

Počet židovských obyvatel se zřejmě ustálil na několika desítkách v dobách po první světové válce. Ze vzpomínek pamětníků víme, že bučovičtí Židé byli převážně zcela asimilovaní a velmi dobře vycházeli s většinovou společností. „Atmosféra ve městě byla tolerantní.

Neexistovalo, aby někdo o někom řekl, to je Žid. Něco takového nikdo neřešil. Naši rodiče se běžně stýkali. Já jsem byl katolík a můj nejlepší kamarád byl Žid. Nebrali jsme to jako něco neobvyklého,“ vzpomínal na svého přítele a spolužáka Josefa Trakatsche bučovický rodák a známý herec Miroslav Doležal.

Bučovická synagoga vznikla v dobách rozkvětu židovské obce pro potřeby mnohem většího množství lidí. Můžeme se domnívat, že ji v době První republiky navštěvovala jen hrstka věřících. Otázkou je, v jakém tehdy byla stavu.

Skladiště a zbrojnice

Rozhodně víme, že v době nacistické okupace už nemovitosti v někdejším ghettu chátraly. Tak například v červnu 1941 se bučovická náboženská židovská obec doprošovala města, aby mohla opravit jeden z domů. Podle tehdejších nacistických ustanovení tak mohla učinit jen s povolením úřadů.

Rok 1941 byl pro Židy v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava dobou potupného ocejchování žlutými hvězdami a vůbec zostřování šikany ze strany nacistické moci. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich na podzim zakázal Židům vykonávat veřejné bohoslužby. Také bučovická synagoga se tak záhy stala místo duchovního svatostánku skladištěm „arizovaného“ (tedy ukradeného) židovského majetku.

Na jaře 1942 nacisté deportovali bučovické Židy do soustřeďovacího ghetta v Terezíně a pak postupně do vyhlazovacích táborů na východě. Z šestačtyřiceti lidí nepřežil válku nikdo.

Synagoga najednou neměla komu sloužit a začali v ní hospodařit nacisté. Ti tam skladovali ukořistěný židovský majetek (bezpečně je prokázaný nábytek) a budovu zároveň předali bučovickým hasičům jako zbrojnici.

Poslední Žid, který za války do synagogy vstoupil, byl člen židovského pracovního komanda ve Vyškově Karel Instig. „V roce 1943 jako vedoucí skupinář předával jsem budovu bývalé synagogy v Bučovicích z příkazu okupantů do rukou tehdejšího zástupce okupantů Grégra a tento ji pak předával tehdejšímu hasičskému sboru potažmu městskému zastupitelstvu v Bučovicích,“ vzpomínal po válce Instig, který přežil koncentrační tábory.

S jakými pocity vstupoval do chrámu, který po jeho postavení tak opěvoval spisovatel Rosenthal, doslova poslední příslušník brutálně vyhubeného společenství? Jak mu asi bylo v prázdné a tiché budově, kde se modlily celé generace jeho předků i současníků? Co si asi myslel při pohledu na opuštěné domy, jejichž majitelé byli tou dobou už mrtví?

To se už nikdy nedozvíme. Víme zato, že synagoga se nestala jen sídlem hasičů. Nacistická správa ve spolupráci s lichtenštejnským lesním úřadem totiž donutily na podzim 1943 bučovický Musejní spolek, aby své sbírky přestěhoval ze zámku právě do „templu“. Část předmětů skončila podle historika a vedoucího bučovického muzea Jiřího Setinského také v márnici židovského hřbitova.

Stěhování, přístup nepovolaných osob a uložení v nevhodném prostředí měly samozřejmě na stav sbírek katastrofální dopad. Podle pamětníka Zdeňka Prokopa, který jako chlapec bydlel v domě patřícím kdysi rabínovi, tedy přímo naproti synagoze, v budově chrámu ještě dlouho po válce byly různé sbírkové předměty. Přístup k nim měl kdekdo. Na galerii se podle něj povalovaly spousty knih psané hebrejsky.

Boj s větrnými mlýny

Je asi dost těžké si představit nájemníka, který se sám nastěhuje do bytu majitele a platí mu nájem jednou za uherský rok. Nájemníka, kterého se vlastník prostě nemůže zbavit, i když má mnohem lepší a ochotné zájemce o byt. Nájemníka, v jehož péči dům pronajímatele zchátrá tak, že je nutné ho zbořit, a navíc mu vystavuje účet za demolici. Takový nájemník skutečně existoval a jmenoval se Městský národní výbor Bučovice. Nájemcem byla Židovská náboženská obec Brno a pomyslným bytem bučovická synagoga.

Po válce se do Bučovic podle svědectví pamětníků vraceli Židé, jimž se podařilo před nacistickým běsněním uprchnout do ciziny. Vesměs proto, aby své nemovitosti v ghettu prodali zájemcům. Synagoga, kterou využívali hasiči, připadla v restituci Židovské náboženské obci v Kyjově, která ji pronajala městu. Kyjovská židovská náboženská obec záhy zanikla, takže od roku 1953 spravovala synagogu Židovská náboženská obec v Brně.

Z dochovaných archivních materiálů je zřejmé, že neustále město upomínala o dlužný nájem. Že ho Městský národní výbor skutečně neplatil, dosvědčují jeho vlastní knihy výdajů. Tak například za léta 1958 až 1966 nezaplatilo město za užívání synagogy ani korunu. V roce 1955 a 1957 to bylo 586 korun a 20 haléřů, tedy pakatel, za rok 1956 opět nic. Na obhajobu města je třeba říci, že už od války provedlo v budově některé opravy na vlastní náklady. Na druhou stranu ji hasiči také poškodili. Tak třeba v přízemí prorazili široký vjezd pro auta.

I když se požárníci snažili odstranit nejhorší problémy stavby, ta nezadržitelně dál chátrala. Problémy vznikaly i s akceschopností sboru, protože třeba v tuhé zimě byl v synagoze takový mráz, že nebylo možné nastartovat motory požárních automobilů.

Proto se už v létě 1954 sešli zástupci Okresního národního výboru a Městského národního výboru Bučovice, představitel židovské obce, požárníků a různých odborů, aby se ujasnilo, co s budovou dál. Z jednání se dochoval protokol, z něhož vyplývá, že město už tehdy chtělo synagogu zbořit.

Mimo jiné se dozvídáme také o katastrofálním stavu budovy, která trpěla hlavně nedostatečným odvodněním. Pamětníci vzpomínají, že se u budovy rozestupovaly obvodové zdi, na které zřejmě tlačila těžká břidlicová střecha. Přestože stavba byla bytelná, trpěla zřejmě hodně samotným umístěním. „Podklad tam nebyl dobrý, bylo to snad nejnižší místo v Bučovicích. Nebyla tam solidní kanalizace, po vydatných deštích na zemi stála voda,“ vzpomínal Zdeněk Prokop. Stále zhoršující se stav budovy a její nebezpečnost pro okolí konstatovaly další a další dokumenty z prohlídek, jež si nechávalo město vypracovat.

Zodpovědnost za tento stav na schůzi z roku 1954 zástupce židovské obce, jímž nebyl nikdo jiný než zmiňovaný už Karel Instig, přičítal jednoznačně městu. „Prohlašuji, že stav budovy již v roce 1953 byl takový, že vyžadoval nutný zákrok, a poukazuji, že byla zanedbána nutná péče řádného hospodáře ze strany nájemce. Od Městského národního výboru Bučovice jsem žádal opis smlouvy nebo výměru o užívání budovy synagogy a byl mi doručen jen opis výměru o výši nájmu z budovy.

V roce 1953 jsem žádal Městský národní výbor Bučovice, aby opatřil rozpočet, aby bylo možno plánovat opravu budovy. Na tuto žádost nedošla žádná odpověď. Teprve 31. května 1954 byl nám doručen rozpočet výše požadovaný. Tento rozpočet je nedostatečný, protože za částku necelých 25.000 Kč by nebylo možno opravit budovu za nynějšího stavu. O budovu se již více let zajímá Církev československá, která má náš příslib ihned po uvolnění, že jí budova bude odprodána.

Jelikož nám předložený rozpočet převyšuje cenu budovy odhadnutou cenotvorným oddělením ONV Bučovic, nebylo by pravděpodobně povoleno provésti opravu z důvodu hospodárnosti. Z těchto důvodů žádáme, aby budova byla uvolněna, aby mohla být prodána Církvi československé,“ uvedl tehdy Instig.

K uvolnění budovy se ovšem město nemělo. A co hůř, komise sestavená z účastníků jednání doporučila synagogu stejně jako jiné židovské domy v pásmu asanace zbourat, pokud není památkově chráněná. A to skutečně nikdy nebyla, jak potvrdila pracovnice brněnského pracoviště Národního památkového ústavu Eva Staňková.

Rozhodujícím pro osud synagogy byl rok 1964, kdy Okresní stavební podnik dostavěl novou požární zbrojnici. Ztratila totiž svůj účel. Židovská náboženská obec se ovšem nehodlala vzdát a snažila se demolici všemožně zabránit. To komplikovalo výstavbu nové bytovky v Komenského ulici. Tak třeba na schůzi rady Městského národního výboru Bučovice z března 1965 zaznělo, že projektant odmítl povolit stavbu domu, dokud nezmizí „templ“ z povrchu zemského s odkazem na to, že by se mohl zhroutit při stavbě základů. Tehdejší činovníci se tedy rozhodli nátlak na židovskou obec zesílit. „Soudruh Pokorný zašle přípis ohledně templu prokurátorovi, aby konečně to židovská obec odstranila,“ prohlásil podle zápisu tehdejší tajemník Jan Gottwald.

Jaroslav Pokorný jakožto vedoucí stavebního úřadu první stolice měl likvidaci synagogy na starosti. „Se židovskou obcí se udělala nakonec dohoda, na opravu neměli peníze. Demolici rozhodně nefinancovali,“ říká dnes Pokorný.

Že by nakonec celá záležitost skončila u soudu, vyloučil. Na přípis prokuratuře si nevzpomíná, že ale skutečně existoval, dokládá podací deník městského úřadu. Dopis tam odešel 21. května 1965, bohužel v okresním archivu se jeho opis nedochoval.

Stejně jako řada dalších dopisů, jež figurují v podacích denících. Tak třeba už v dubnu 1964 psal podnik s příznačným názvem Povltavský průmysl kamene závod destrukce Brno městu, že demolici synagogy klidně zařídí. Každopádně poslední jednání kvůli demolici synagogy mezi městem a židovskou obcí se uskutečnilo v listopadu 1965, zápis z něj se nezachoval. Nějaké vyrozumění nemá k dispozici podle Jaroslava Klenovského ani Židovská náboženská obec Brno. Ta dostala pouze rozpočet demolice, který přesáhl sto tisíc korun.

Destrukce a konec

Samotné bourání synagogy spadá do jara 1966. Probíhalo postupně v režii Okresního stavebního podniku Vyškov. Cihly si rozebírali lidé jako stavební materiál, při demolici pomáhali vojáci z tamní posádky. Podnik vystavoval fakturu za cihly ze synagogy ještě v listopadu 1966.

Jak se zdá, likvidace celé čtvrti a tím i dějin města tehdy nikoho moc nevzrušovala. V okresních novinách Náš život z 20. května 1966 se odbyla konstatováním, že se bourají staré židovské domy se zdravotně závadnými byty a nebezpečně zchátralá a stavebně nevýznamná synagoga.

Z inventáře chrámu se podle Klenovského podařilo zachránit litinové zdobené kolo z nosné konzoly ženské galerie, dvě kamenné desky ze starších synagog, hodinový stroj a barokizující svatostánek. Ten je nyní v modlitebně židovské obce v Olomouci, ostatní předměty jsou v bučovickém muzeu.

Bučovická synagoga měla oproti svým protějškům jinde v okrese smůlu, že stála na nevhodném místě. Uživatel ne že by ji snad chtěl programově zničit, spíš se k ní stavěl zcela lhostejně. Budova byla postupem času tak zchátralá, že ohrožovala okolí i novou výstavbu. Zmizela s ní definitivně i do té doby ještě zhmotnělá památka na určitou kapitolu dějin města nad Litavou. A to je určitě škoda.

foto 1 v textu: Auta požárníků v bučovické synagoze. (autor: Archiv A. Parobka)

foto 2 v textu: Synagoga v zástavbě židovského ghetta, už bez střechy. (autor: Archiv P. Minaříka)

foto 3 v textu: Rozbouraná bučovická synagoga. (autor:Muzeum Bučovice)

toto 4 v textu: Barokizující svatostánek (aron ha-kodeš) z bučovické synagogy je dnes v modlitebně židovské obce v Olomouci. (autor: Jaroslav Klenovský)

1. část Dějin židovské synagogy v Bučovicích najde ZDE: