V čele slavkovské fary a děkanství je Milan Vavro od roku 1998. Kromě povinností, které jsou spojené s tradičním kněžským posláním, stál mimo jiné u zrodu obnovené tradice slavkovského ochotnického divadla. Nejnovějším počinem, který však také vznikal několik let, je stavba křížové cesty ke kapli svatého Urbana nad městem. Dnes se Milan Vavro představuje v dalším díle pravidelného seriálu Osobnost Vyškovska.

Kdy jste se rozhodl, že budete knězem?

První myšlenky mě napadaly ve čtrnácti patnácti letech, kdy se člověk rozmýšlí, čím by chtěl být. Tehdy mě oslovil kněz Karel Moštěk, který působil ve Šlapanicích, kde jsem vyrůstal.

Sehrálo roli i rodinné prostředí?

Určitě, narodil jsem do rodiny věřících.

Studoval jste ještě za minulého režimu?

Ano. Nebyl jsem však studijní typ, takže prvně jsem šel do učení na automechanika. Když jsem pak chtěl jít na střední školu, mohl jsem zase jen na technický obor, i když by pro mě bylo lepší gymnázium. To jsem už zvažoval zodpovědněji. Můj farář mně doporučoval přihlásil se do semináře co nejdřív, ještě před maturitou, protože tehdy byl počet přijatých omezený státní správou. Ne každý byl hned přijatý, čekalo se i pět let. Mě přijali hned napoprvé.

Ovlivnil nějak režim vaše první působení?

Byl jsem ve čtvrtém ročníku, když byla sametová revoluce, takže už jsme přišli do nových poměrů. Nicméně už za studií jsme byli na praxích na farách a vím, jak to bylo složité, aby farář tehdy mohl působit mezi lidmi. Když se měla uskutečnit nějaká aktivita, tak to mohlo být jenom v kostele, nesmělo to být na faře nebo v jiných prostorách. Takže režim jsem zažil, ale vysvěcený jsem byl až v roce 1991, což už bylo v době svobody církve.

Jaký je dnes vztah mladých k víře?

Jsou takové dvě skupiny. Ti, kteří vyrůstají v rodinném zázemí a ve farnosti. V dnešní době ale samotné rodinné zázemí nestačí. Mladý člověk musí vyrůstat v nějaké skupině svých vrstevníků, ve které tu víru může sdílet. Je to tedy v jiné rovině než jenom rodič a dítě. Potom je druhá skupina těch, kteří nemají zázemí v rodině a kteří ho získají právě až v skupině svých vrstevníků. Pak se stane, že dospějí k víře právě proto, že mají za přátele věřící lidi.

Mnoho událostí z farnosti zaznamenáváte na kameru. Jaký je váš vztah k technice?

I když jsem technický typ, tak se už skoro bráním objevovat nějaké nové složité funkce. Na Slavkovských divadelních dnech jsem dokonce natáčel na dvě kamery. Bylo by mi líto, aby zejména poslední hry, Kupec benátský a Zkrocení zlé ženy, se jenom odehrály a nezůstala žádná památka. Mají velmi vysokou úroveň, ať už po stránce herecké, výpravy, kulis nebo kostýmů.

U zrodu Farního ochotnického divadle jste vlastně také stál…

Z mojí strany to byl jenom podnět v tom, že jsem dovezl z Německa loutkové divadlo, které tam vyřadili v bývalé české farnosti. Pak to převzala paní Nosková a lidé kolem ní. Díky nim už dnes máme dvě skupiny, školní děti a dospělou mládež, se kterou však hrají i starší.

Od března stojí u cesty na Urbánek nová křížová cesta. Jak vznikl tento nápad?

Křížové cesty na Urbánek pořádáme od roku 1999. Postupně vykrystalizovala myšlenka udělat na zastaveních, na kterých jsme se modlili, boží muka. Základní kámen křížové cesty dokonce požehnal sám papež Benedikt XVI. při své návštěvě České republiky. Do výklenků ještě chystáme ztvárnění jednotlivých zastavení. Zatím se rozhodujeme, jestli to bude reliéf, mozaika nebo malba.

Jak se díváte na moderní architekturu některých kostelů?

Řada z nich se mi líbí, k jiným bych měl výhrady. Kostel se musí projektovat citlivě, aby nepodléhal módnosti a časem se neokoukal. Kostel stavíme na dlouhou dobu. Když jsme stavěli nový kostel v Heršpicích, odmítli jsme moderní řešení a vycházeli ze stylu baroka. Jsem rád, že také nová křížová cesta na Urbánek respektuje styl stávající kaple.

Neděle je vlastně sváteční, jak to jde dohromady s tím, že jste vlastně v práci?

Je nutné rozlišovat mezi prací a službou. Je to spíše služba, protože neděli slaví církevní společenství, kterému kněz předsedá, a je zároveň jeden ze slavících. Co bych nazval prací je nedělní příprava pro snoubence, kteří nemohou jindy než o víkendu. Snažím se jim vyjít vstříc, ale bývá to jen výjimečně.