Důchodkyně plná elánu háčkuje slepice a takzvané kačaby, což jsou opletené přívěsky. Začala s tím tehdy, když slyšela, že lidé mohou dětem v domovech poslat plyšáka nebo něco na památku. „Kačabu si pověsí na klíče a bude stále s nimi, slepičku zase postaví třeba na noční stolek. Vše dělám ze své dobré vůle, ne proto, abych zbohatla nebo byla středem pozornosti. O peníze mi nejde,“ prohlašuje Sedlářová.

Stačí jí, když ředitelé nebo i přímo děti poděkují. „Chci výrobky posílat i do dalších domovů v republice, postupně si je vyhledávám. Zrovna teď to budou tři v Čechách. Dokud to půjde, nepřestanu,“ uvádí důchodkyně.

Háčkování ale není to jediné, co ji baví. Posledních třináct let píše své vlastní básně. Několik měsíců je dokonce pravidelně recitovala v rádiu. A opět proto, aby potěšila ostatní. „Některé jsou o lásce, jiné o životě. Život je totiž krátký,“ poukazuje.

Ke psaní básní se nyní vrací asi po půlroční pauze. „Všechny básně mám úhledně seřazené,“ říká hrdě Sedlářová, která verše posílá i svým dětem nebo vnoučatům. „Jsem ráda, že se líbí,“ dodává.

Radost dělá i dalším obyvatelům domova, kde poslední roky žije. Naučila se hrát na klávesy a každý den se jim hraním různých písní snaží zpříjemnit den. „Učila jsem se vlastně sama. Mám tady noty, ale zpaměti už umím skoro osmdesát písniček. Některé jsou i moderní,“ chlubí se penzistka.

Každý den tak usedne za klávesy, otevře dveře a hraje zrovna to, na co má chuť. Důležité je, že budou ostatní spokojeni. „Buď hraji Martu Kubišovou nebo nějaké klasiky, které všichni znají. Kdokoliv za mnou může přijít a poslechnout si mě. Dělám to pro radost a věřím, že jsou za to lidé rádi,“ uzavírá Sedlářová.