Lavičky u ohrady dávno obsypaly děti všeho věku. Úplně stejně dychtivě však scénu, odehrávající se před nimi, pozorují i jejich rodiče. Osm koní totiž právě předvádí čtverylku. „Skoro všechny používáme k takzvané hiporehabilitaci," upozorňuje ředitelka Piafy Jana Podrápská, která celou akci moderuje.

Když koně skončí jízdu a ztichne hudba, která je doprovázela, rozezní se potlesk. „Tak, teď vám koníky představím. Náš úplně nejnovější přírůstek se jmenuje Monty a je to sedmiletý valach," říká Podrápská, zatímco Monty se na ni s klidem dívá a nenechá se rušit hlukem z publika. Představení pak čeká i dalších sedm koní.

To už je ale na řadě další bod programu. A ten se rozhodně nedá ani přeslechnout, ani přehlédnout. „Juu, podívejte se, já jedu," vykřikuje postava s pomalovaným obličejem, v pestrobarevných kalhotách a ohromných botách. Klaun Šamšula.

Přestože kobylka, která ho nese, kráčí důstojně, o jejím jezdci se to říct nedá. Když se na jejím hřbetě přetočí a sedí teď obráceně, u dětí vyvolá smích. „Jak to jedeš, Šamšulo? Ty nevíš, kde je hlava?" ptá se moderátorka, ale klaun vesele rozhazuje rukama a ukazuje koni na zadek. „Hlava je přece tady," rozverně plácá bílými rukavicemi kobylku. Ta se ani teď nenechá vyvést z rovnováhy.

Děti se smějí ještě víc a ředitelka vysvětluje, že Šamšula se učí jezdit už devět let. „Vidíte, a šestileté děti se většinou naučí jezdit za půl roku," kroutí hlavou Podrápská, zatímco Šamšula našel spadlý kloubouk, který ulétl jiné jezdkyni, a nasazuje si ho na světlé kudrny.

To už ale přichází zážitek úplně z druhé strany. V bílofialových kostýmech se tam totiž řadí mažoretky. Kdyby měly vystupovat v ohradě, příliš dlouho by čisté nezůstaly, a tak jim pozadí dělá zeď zámecké zahrady. Po celou dobu vystoupení je klaun zuřivě povzbuzuje a jeho nadšení strhává i obecenstvo, které vesele tleská.

Následující ukázka parkurového skákání zase až zatají dech, když jeden kůň a jedna kobylka překonávají překážky, jako by se neřeklo. Z osmdesáti centimetrů se překážka zvedne i na sto třicet, a přesto se koně tváří, jako by pro ně zemská přitažlivost neexistovala. „Pane jo, to já bych tedy nikdy neskočila," s vážnou tváří tvrdí asi sedmiletá holčička, která s napětím sleduje představení před sebou.

Ale brzy má možnost si to vyzkoušet. Jenže ne z pozice jezdce, ale koně. Přihlížející děti totiž čeká překonávání stejných překážek, jen snížených. „Poběžíte tudy, to budete mít vlastně jako rozběhovou rovinku, jako mají koníci. Pak to přeskočíte, vrátíte se a tu nejvyšší překážku podlezete," vysvětluje pravidla jedna z jezdkyň a rovnou trasu i sama probíhá, aby ji ukázala.

Ani to ovšem nezabrání zmatkům. Když děti vyběhnou, jen některé běží správným směrem, jiné se v polovině rozběhnou opačně, a tak se spíš než závodu podobá situace komickému číslu. Hrdinně ale doběhnou všichni účastníci. Pět nejrychlejších dostane knížku, ostatní aspoň bonbony jako cenu útěchy.

Ale litovat se nestihnou. Program totiž nabízí ještě spoustu nejrůznějších zážitků, od malých poníků až po kostýmové ježdění. Prostě pro každého něco.