Hlavu si ředitel Sedlák vyčistí při pravidelném běhu, miluje pobyt na chatě i historické romány. Jak zapadá Jára Cimrman do současné situace i řadu dalších zajímavých postřehů mohou čtenáři zjistit v rozhovoru, který poskytl Vyškovskému deníku Rovnost.

Jak složité se vést základní uměleckou školu v současné době?

Myslím si, že vést školu v současné době není o mnoho složitější, než v „normálních časech". Pouze se změní priority a vystoupí se ze stereotypů pravidelných pracovních porad, veřejných akcí,komisionálních zkoušek a dalších věcí. Musím zkrátka více improvizovat, sledovat neustále se měnící vládní a jiná opatření a operativně vše řešit. Například nyní mě velice zlobí, že v aktuálním vládním opatření mají všechny druhy škol možnost konzultace ,,jeden na jednoho", jenom ZUŠky ne, což považuji za diskriminační. Naštěstí je mi velkou oporou pedagogický sbor, který táhne za jeden provaz a výrazně mi pomáhá. Já se na oplátku snažím učitelům veškerou administrativní práci co nejvíce ulehčit a zjednodušit, aby měli klid na nesmírně náročnou výuku žáků. Vím, o čem mluvím, neboť do školy jsem nastoupil jako učitel v roce 1996 a prošel všemi pozicemi.

Mají rodiče zájem udržet hudební, výtvarné či taneční vzdělání dětí?

Zájem pokračovat ve vzdělávání mají především rodiče žáků v hudebním oboru. To je logické, neboť v individuální výuce je kontakt mezi žákem a pedagogem těsnější než v kolektivních oborech – jako jsou taneční nebo výtvarný. Většina rodičů také investovala vlastní prostředky do nákupu hudebních nástrojů. Pedagogové v tanečním a výtvarném oboru mají nyní možnosti výrazně omezenější. Ačkoliv i tam běží propracovaná distanční výuka, obávám se odhlašování žáků ze vzdělávání. V současné době se totiž hradí školné na druhé pololetí a někteří rodiče už avizovali, že částku nezaplatí, když jsme stále zavření. Rodiče zkrátka nepovažují distanční výuku za plnohodnotnou. Navíc si nás stále pletou se zájmovými kroužky. My jsme však škola, máme studijní zaměření a obory, nikoliv kroužky. Vydáváme vysvědčení a učí zde kvalifikovaní kantoři.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: Deník

Tento druh vzdělávání učí píli, disciplíně a navíc, pokud rozvíjí vrozený talent, dokáže žáky nasměrovat k umělecké dráze. Má vaše škola nějaké úspěšné absolventy?

Základní umělecká škola by měla připravovat žáky na studium střední školy uměleckého typu, kde se konají talentové zkoušky. V praxi však většina žáků umělecké obory dál nestuduje, avšak získané návyky si nese dál: splnit si povinnost, každý den se připravovat, dotáhnout věci do konce, mít pevnou vůli, překonávat trému. To jsou vlastnosti, které žáci využijí v jakékoliv profesi. Když se však sejde píle a talent spolu s kvalitním pedagogickým vedením, šance na úspěch v dalším uměleckém vzdělávání je veliká. V posledních letech díky tomu každoročně několik žáků projde sítem talentových zkoušek a dostanou se na umělecké střední školy, především konzervatoře a školy s výtvarným zaměřením. Tento pozitivní trend přičítám mimo jiné také nízkému věku našeho učitelského sboru. Téměř polovina kantorů je teprve ve věku Kristových let a jejich chuť do práce je obrovská a pro mne inspirující.

Pracoviště vaší Základní umělecké školy v Pustiměři má asi 160 žáků, pokračují všichni distančně? Je pro ně takto těžší vytrvat?

Z údajů, které mám od jednotlivých pedagogů, se distanční výuky účastní víc než pětadevadesát procent žáků, což se týká nejen našeho největšího odloučeného pracoviště v Pustiměři, ale školy jako celku. Toto číslo je vysoké, když si uvědomíme, že distanční výuka není pro žáky základních uměleckých škol povinná.

Všichni zvládají své povinnosti bez potíží?

Bohužel uzavření škol trvá už příliš dlouho a žáci začínají ztrácet základní studijní návyky a rozpadá se jim i běžný denní režim. Nezřídka se stává, že se na online výuku žák nepřihlásí, protože zaspí. Přitom se vyučování koná kolem desáté nebo jedenácté hodiny dopolední. Ale nelze se žákům divit, když je nic nenutí ráno vstát a jít do školy. Z hodnocení distanční výuky za uplynulé pololetí v naší škole vyplývá, že zápory převážily nad klady. Nelze zkrátka dlouhodobě vyučovat žáka na hudební nástroj online, když se zpožd'uje zvuk a vypadává spojení. A to nemluvím o správném dýchán| nasazení tónu nebo postavení rukou a prstů. To už je potřeba si na žáka sáhnout.

Distanční výuka však přinesla i pozitivní a kuriózní situace. Například některé mladší žačky klavírního oddělení se při zaslání videonahrávky učiteli svátečně oblékly, vytvořily nový účes a nalakovaly si nehty, neboť je jim přece vidět na ruce. Tomu říkám komplexní přístup! Jindy nás zase rodiče žáků tanečního oboru informovali o tom, že dítě zadaný cvik dělat nebude, protože by „rozbilo nohama lustr“.

Hrajete vy sám na nějaký hudební nástroj? Pokud ano, kdo vás k lásce k hudbě přivedl?

Můj dědeček byl vesnický kantor, který hrál na housle, Ale k hudbě mne přivedli až rodiče, kteří neváhali zakoupit, na tu dobu jistě drahé, nové pianino. Od pěti let hraji na klavír, což se mi nyní hodí, neboť korepetuji naše nejmenší žáčky v taneční přípravce, ale také sbor a žáky hudebního oboru. V deseti letech mě zaujala trumpeta a o dva roky později hoboj. Hru na tento netradiční nástroj jsem vystudoval na Brněnské konzervatoř a následně i JAMU. Hoboj mne také dlouhá léta živil jako prvního hobojistu operního orchestru Národního divadla v Brně a také jako člena BROLNu v čele s legendárním Jindřichem Hovorkou. A nyní jsem se naučil hrát na tubu, protože bych rád působil ve školním bigbandu a hoboj se tam příliš nehodí.

Na co se ve škole chystáte, co uděláte jako první, až se vrátí děti po skončení vládních omezení?

V první řadě poděkuji učitelům za jejich vytrvalou snahu o udržení kvality výuky. Dále poděkuji rodičům, kteří nás podrželi a své děti neodhlásili. Až budeme moci uspořádat koncert, představíme veřejnosti školní bigband, který přednese skladby v našich originálních aranžích, na kterých momentálně usilovně pracujeme.

Kam rád jezdíte na dovolenou a proč?

Dovolenou trávím pouze u nás v Česku. Spousta lidí si vůbec nevšímá, kolik krás a zajímavostí naše země nabízí. Navíc se nepovažuji za cestovní typ a kromě toho jsem už celou Evropu pracovně projel při angažmá v operním orchestru. Vůbec nejlépe se odreaguji při práci na vlastní chatě. Obecně si od kancelářské práce nejlépe odpočinu pohybem. Během školního roku vždy doplním energii při pravidelném pětikilometrovém běhu. Je to patrně návyk z mládí, kdy jsem hrál závodně fotbal.

Jakou máte oblíbenou knihu a film, Co vás na nich nejvíce těší?

Mám rád historické romány ze středověku. Čtivé jsou knihy Vlastimila Vondrušky s vyšetřovatelem Oldřichem z Chlumu, ale také knihy Františka Niedla. Fascinuje mě popis tehdejšího způsobu života, kdy lidé neznali pro nás základní věci jako elektřinu nebo brambory. Naopak povahy lidí byly stejné jako dnes, i tehdy se kradlo a podvádělo. Jenomže dnes je to sofistikovanější, o čemž svědčí i dokumentární kniha současného amerického historika T. Snydera Cesta k nesvobodě, u které mě lehce zamrazilo. Z filmů nikdy nevynechám českou klasiku komedií Oldřicha Lipského, Václava Vorlíčka, Jiřího Menzela, Ladislava Smoljaka a Jana Svěráka. Všechny bez rozdílu pohladí po duši, když člověku není nejlépe,

S jakou historickou osobností se toužíte setkat a proč?

Kdyby to bylo možné, rád bych si popovídal s Přemyslem Otakarem l., Přemyslem Otakarem ll. a s Karlem lV. Myslím, že tito králové se zásadním způsobem zasloužili o rozkvět našeho státu – tehdy království. V hudbě bych nejraději potkal geniálního Antonína Dvořáka, který nás svým dílem proslavil po celém světě. Mimochodem dodnes si někteří Američané myslí, že druhá věta LARGO z 9. symfonie A. Dvořáka je jejich původní lidovou písní. A v neposlední řadě mě zajímá názor Járy Cimrmana na současnou situaci, neboť Jára Cimrman byl takřka vším a je tedy vyloučeno, aby nebyl epidemiologem.