Za otnickým kostelem stojí nízká rozlehlá budova, která se na první pohled liší od všech ostatních. Kouzlo této budovy ovšem nezajišťuje pouze pěkná fasáda a přilehlé dětské hřiště, nejkouzelnější na celé stavbě je, že poskytuje domov a zábavu desítkám malých dětí se zdravotním postižením.

Už ve dveřích musí být každému návštěvníkovi jasné, že název Lila skrývá spojení slov lidskost a laskavost. Usměvavé uvaděčky mi bez zaváhání nabízejí, abych si chvilku čekání na ředitelku ukrátil ochutnáním nachystaných koláčků. Sotva zvednu hlavu od talíře a rozhlédnu se po okolních nástěnkách a dekoracích, ředitelka už mi podává ruku na pozdrav.

„Snažíme se prostřednictvím naší péče reagovat na individuální potřeby dětí. Máme tu děti s kombinovanými vadami, takže musíme sledovat spoustu metod, abychom jim dokázali co nejvíce pomáhat. Zkrátka sledujeme nejnovější poznatky v oboru, abychom dali dětem to, co potřebují,“ představuje ředitelka Ludmila Pšenáková, jakou cestou péče o děti se vydali v místním domově. Aby nezůstalo jenom u slov, vyrážíme obratem s ředitelkou na obchůzku pracovišť.

Schodiště, po kterém stoupáme do prvního patra budovy, je lemováno povedenými kresbami pohádkových postav, kterým vévodí krteček. V patře po letmé prohlídce relaxační místnosti s lávovými lampami zavítáme do jedné z tříd, kde zrovna probíhá canisterapie.

V přízemí pak kromě dalších tříd najdeme bazén na rehabilitační koupele. „U nás bublinkové koupele a rehabilitační práce děláme po jednom ve vanách. Tady to mohou dělat ve skupinkách,“ vypichuje výhodu zdejšího bazénu speciální pedagožka z řad návštěvníků Milada Krasňáková z Domova Větrný mlýn Skalička.

Den dětí z dětského domova má s běžným dětským dnem společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. „Ráno probíhá standardně jako v rodině, děti vstanou, posnídají a vyrazí do speciální školy nebo školky, které jsou součástí našeho pracoviště. Po škole následují rehabilitace, procházky a různé terapie,“ popisuje Pšenáková běžný den v domově.

Po procházce prostorami dětského domova nepochybuji, že se tu dětem líbí, plně nahradit rodinu jim však ani tady nemohou. „My jsme samozřejmě hrozně rádi, když se nám podaří oslovit rodiče a předat jim dítě do pěstounské péče. V minulosti odcházely tak tři až čtyři děti ročně k pěstounům, v posledních letech to kleslo na jedno až dvě děti a loni dokonce nenašlo rodiče ani jedno dítě, z čehož jsem byla hodně smutná,“ posteskne si ředitelka, když se se mnou loučí.

Farskou zahradu, na které je domov postaven, ale ještě neopouštím, vydávám se venkovním átriem kolem velké dřevěné sochy vodomilného ptáka k hloučku sedících návštěvníků.

Ti jsou z otnického domova nadšení. „Moc se mi to tady líbí, místní pracoviště je nově postavené a je to znát. Náš domov je sice v zámecké budově, kde je krásné prostředí, ale podmínky potřebám dětského domova nevyhovují,“ líčí svou zkušenost studentka speciální pedagogiky a dlouholetá pracovnice Domova Větrný mlýn Skalička Pavla Zímová.

Její kolegyni se líbí i to, že děti jsou tu jen do deseti let. „Naše děti už jsou odrostlejší a dovedou odmítat. Tady mají děti menší, které se dají ještě tvarovat,“ dodává pedagožka Anna Pavelková.