Co je vlastně hlavním cílem, pro který mladí lidé přicházejí na váš kemp?

Václav Sušeň: Mají být schopní prezentovat svůj sen ať už z hlediska profese nebo kariéry. I naši osobní kariéru totiž můžeme plánovat a nastavit podle vlastních potřeb. Účastníci jsou zatím právě ve fází plánování. Používáme tady nástroj, jak dětem pomoci v úvaze o jejich budoucí kariéře, ať už to je podnikání nebo cokoliv jiného. Pomáháme jim, aby pochopily, co chtějí dělat, a hlavně proč to chtějí dělat. Souvisí to přitom s kariérním růstem a často dramatickými změnami, kterým se v životě přizpůsobujeme. Podle jednoho z výzkumů změníme za život naši kariéru pětkrát až šestkrát.

Jaké nástroje volíte, abyste s účastníky těchto cílů dosáhli?

VS: Většina škol předává dětem souhrn toho, co mají dělat. Jen některé jim předají, jak to mají dělat a naprosté minimum jich řekne proč. My je na našem kempu kromě zadání také učíme, aby v jeho závěru na prezentaci uměly představit budoucí život, který chtějí žít. Ten model, kterým tady pracují, je přitom velice jednoduchý.

Jak jste se k organizování podnikatelského kempu vlastně dostali?

Olga Girstlová: Ta myšlenka se zrodila v roce 2015, kdy jsem uvažovala o změně kariéry. Zakládali jsme ho spolu s Václavem. Od začátku jsme se shodli a vytvořili společný projekt, který pokračuje dodnes. Každý jsme do toho dali všechny naše zkušenosti a znalosti.

Můžete zhodnotit dojem, který na vás letos účastníci udělali?

OG: Měla jsem z nich výborné dojmy. Děti jsou tentokrát velice aktivní a mají zjevný tah na branku. Jsou zkrátka tady, aby pro sebe skutečně něco udělaly a smysluplně využily čas, který v kempu stráví.

Jsou jejich představy o budoucí kariéře v něčem podobné?

VS: Naopak, jsou velice rozdílné. Stejně tak je rozdílné prostředí, ze kterého přichází. Někteří k nám dorazí z dětských domovů, jiní zase z vyloučených rodin. To co je propojuje, je špatná zkušenost z minulosti. Já jim na tom říkám, že je to neurčuje do budoucna. Pobízím je, ať se podívají kolem sebe, kde mnozí jiní začínali a kde jsou nyní. Dneškem začíná zbytek jejich života a oni si sami rozhodnou, jak s tím časem dále naloží.

Odkud a v jakém věku k vám nejčastěji přicházejí?

VS: Letos je většina je z dětských domovů. Z patnácti to jsou tentokrát všichni až na jednoho chlapce z vyloučené rodiny.

OG: Účastní se ve věku od patnácti do třiadvaceti let. Když totiž studují vysokou školu, tak v dětském domově zůstávají déle.

Mají vůbec na začátku nějakou představu, co od projektu očekávat?

VS: Je to pro ně skok po hlavě do neznáma. Vůbec nevěděli co je čeká, slyšeli zkrátka, že se tady děje něco, co jim může pomoci. Možná v jejich uších rezonuje slovo podnikatelství, proto jsou zkrátka tady. Někdy jednáte podvědomě, aniž byste chápali proč.

Jsou nějaké oblasti podnikání, které účastníky zvlášť přitahují?

VS: Je to různé, ale je zajímavé, že děvčata jsou hodně zaměřená na to, že by chtěla mít třeba školku pro děti. Směřují k tomu, aby někomu pomáhaly, což mohou být například také handicapovaní. Mluvím samozřejmě o těch, kteří to mají poměrně ujasněné. Jiní vám řeknou, že chtějí třeba šťastný život. To je ale jen obecná formule. My je přitom učíme i o snech o osobním životě, který je od toho podnikatelského neoddělitelný.

První ročník kempu jste tady organizovali už před šesti lety. Jak se za ty roky mění?

VS: Jeho obsah se mění úměrně tomu, jak se učíme my jako jeho organizátoři. Začínali jsme v komorním prostředí v Beskydech. Ten program byl zaměřený více méně na finanční gramotnost, navíc k tomu přibyl osobní model. Právě na něj jsme se v dalších ročnících zaměřovali více. Obojí je ale propojené. Letos jsme se v odborném programu zaměřili na podnikatelský úspěch. Snažíme se stavět na Baťových myšlenkách a propojit je s moderními trendy. Při cestě k úspěchu je totiž potřena nasbírat informace, které ovlivní naše myšlenky. Myšlení ovlivní emoce, které zase vedou k nějaké akci vedoucí k výsledku. Tenhle řetězec je klíčový.

OG: Od druhého ročníku jsme to měli strukturované. Podoba programu byla stejná, jen se měnili hosté a obsah. Více než patnáct dětí přitom nepřijímáme, abychom se pracovní skupině mohli věnovat kvalitně. Program je interaktivní a týká se jejich osobního rozvoje a skrytého potenciálu.

Zůstáváte s dětmi v kontaktu i po skončení kempu?

VS: Není to jednorázová záležitost. Je to součást celoroční práce. K dobrým přiřazujeme mentory, kteří s nimi další rok pracují. Mohou se také vrátit a vypilovávat jejich podnikatelský model na dalším ročníků. Mohou se ale zúčastnit maximálně třikrát. Potom pomáhají tím, že jako starší a zkušenější předávají své rady dál. Máme tady třeba soutěž týmů, se kterými pracují už ti, kteří jsou tady opakovaně. Mají za ně odpovědnost a pomáhají jim práci.

Máte konkrétní příklady absolventů projektu, kteří se skutečně uchytili v podnikání?

VS: Známe více úspěšných absolventů. Jeden z nich chtěl být první rok zahradníkem, ale bylo jasné, že ho to moc nebaví. Další rok se zaměřil na fotografování, čemuž se věnuje profesionálně. Funguje jako portrétní fotograf. Druhý tady byl třikrát. V prvním běhu měl sen o luxusní restauraci. Slevoval z toho a nyní rozjel podnikání pojmenované Honzovy řízky, kde se stará o ketering. V té nepříjemné situaci s tornádem do toho aktivně vstoupil, když jeho firma dělala řízky pro hasiče.

Kolik zájemců kempem už prošlo? Musíte některé odmítat?

VS: Máme šestý rok a pokaždé máme zhruba patnáct lidí. Dříve jsme neodmítali, nebylo to potřeba. Letos jsme do toho vložili předvýběr v podobě motivačního videa a dotazníku.

OG: V červnu jsme také připravili zoom call, kde jsme jim sdělili podrobnější informace. Mohli se tak na kemp alespoň částečně připravit i v předstihu.

Věnují se tady mimo práce i nějakým volnočasovým aktivitám?

VS: Zezačátku jsme je poměrně přetěžovali. Vkládali jsme do toho i exkurze, od předminulého roku jsme ale rozšířili přestávky.