„Zakládající osobností a donedávna i dramaturgem byl Vladimír Golda. V poslední době se však začal víc věnovat tréninku dívčího volejbalu. Ozvěna z jeho činnosti nám však stále tvoří dobré renomé. V současnosti jsme ve fázi hledání nějaké další linie divadla. Což ovšem neznamená, že bychom přerušili naši činnost," ujišťuje Kummer.

Například loni v květnu uvedli premiéru hry britského dramatika Marka Ravenhilla s názvem Produkt. „Nyní kvůli těhotenství a následné péči o miminko Adriany nereprízujeme, ale v červnu bychom chtěli začít znovu hrát," dodává.

Pro náročnější

Sám v souboru, vzniklém v roce 2003, účinkuje od roku 2006. Roučková s ním začala spolupracovat o rok později. „Část cesty s námi prošli i herci, kteří dnes působí v profesionálních moravských divadelních souborech: Petra Lorencová, Dalibor Dufek, Sarah Haváčová a Zbyšek Humpolec. A samozřejmě celá řada herců amatérských. Kdybych měl vyjmenovat všechny, co se za dobu existence Divadla bez střechy podíleli na přípravě a realizaci některého z představení, vydalo by to nejmíň na dva další články. Jmenujme alespoň ty, kteří se ujali režie: Dagmar Musilová, Tomáš Dorazil mladší, Ladislav Stýblo, Petr Nýdrle a Rado Mesarč, který režíroval i naši aktuální inscenaci," zmiňuje Kummer.

Divadlo bez střechy je od počátku divadlem, které hraje hry pro náročnějšího diváka. Právě orientace na složitější komornější kousky byla idea Vladimíra Goldy. „Myslím, že obecně šlo o hledání hluchého místa v nabídce vyškovské divadelní produkce. Ve Vyškově existuje několik souborů, které inscenují velké formy, převážně komediální kusy. I když od začátku akceptujeme i humornou stránku, hrajeme hlavně tragikomedie s realistickou, někdy až krutou rovinou. Humor není prvoplánový, ale skrytý," vysvětluje divadelník.

Najít si se složitějším žánrem cestu k divákům není jednoduché. Roučková uznává, že v dnešní době mají lidé dost svých starostí, a tak nemají náladu na náročná témata. „Když už ale přijdou, nelitují. Věřím, že každého se to nějak vnitřně dotkne, divadlo má vyvolávat emoce. Pokud nastavíme divákovi zrcadlo a pokud si na hru vzpomene ještě za měsíc, je to dobře," je přesvědčená.

Z hlediska návštěvnosti je prý určitě těžší vystupovat se složitějšími tématy na menším městě než třeba v Brně. „Měla jsem kolegy, kteří vystudovali JAMU a měli velký problém prorazit v Prostějově, podobně jako my ve Vyškově. A tak se začalo říkat, že Haná je zakletá," vzpomíná Roučková. Pro ni samotnou je zaměření divadla ideální. „Hodně mě baví, když stojím před výzvou, jak roli pojmout a mám možnost se herecky zdokonalovat. Zkoušení pro mě skýtá bádání a objevování. Je to cesta, na níž se kolikrát správné pojetí vyloupne až třeba při páté repríze. Ráda bych si zahrála i odlehčený kousek, ale pouze jako zpestření. Dlouho by mě to nebavilo," přiznává Roučková.

Vzhledem k tomu, že soubor působí v oblasti menšinového žánru, je neziskový. „Hrajeme bez honoráře a jsme rádi, když se nám vrátí investované peníze za autorská práva a kostýmy," vysvětluje Kummer. Jednoduché není jen najít si stálou diváckou základnu. Jak říkají, ne každá hra se dá hrát, byť by byla ideální. Otázkou jsou totiž divadelní práva. „Autory, kteří nejsou po smrti déle než sedmdesát let, sice můžeme hrát, ale někdy stojí licence opravdu dost peněz. Což si můžou dovolit jen profesionální divadla. Stejně tak jsme si loni vybrali hru, a zjistili jsme, že ještě nebyla premiérovaná profesionálním divadlem. Jako amatéři jsme ji nemohli uvést. Na tato úskalí narážíme často, což mě pak mrzí," popisuje Roučková.

Co se týká aktuální hry, Produktu, divadelníci odehráli jen premiéru. „Chystáme ale reprízy. Předtím budeme muset mít několik zkoušek, abychom si vše zopakovali a připomněli, a divákům tak předvedli co nejlepší výkon," dodává Kummer.

I přes poctivé nazkoušení se někdy nevyhnou neplánovaným a vtipným situacím. „Například přeřeky jsou běžné. Nejhorší je, když si člověk ani neuvědomí, že nějaký pověděl. Jindy se mi podařilo vžít do role tak, že jsem v afektu odhodila skleněný popelník. Jeden z diváků potom řekl porotě, že nemá rád hysterické ženské divadelní hry," vzpomíná Roučková.

Voda na jevišti

Komické podle ní bylo i představení hry Dvojhlavý orel v Činoherním klubu v Praze. „Hrála jsem ho těhotná. Jenže jsem představovala královnu, která už deset let truchlí po svém zesnulém manželovi," popisuje. Přesto právě toto představení považuje za jedno z nejlepších. „Byl to pro mě vrchol, inscenace dozrála a dostala se tam, kam měla," je spokojená divadelnice.

Kummer zase vzpomíná na situaci při premiéře hry Krize v Besedním domě ve Vyškově. „Zrovna se strhla velká bouřka. Na střeše domu se stala nějaká chyba v odvodu vody, která nám začala téct na jeviště, kde jsme hráli. Hra pojednávala o krizi v manželském páru. Manželka zrovna tvrdila, že poslouchá déšť. Manžel otevřel okno a oponoval, že to není možné, že neprší. Situace byla o to komičtější, když jsme cítili, jak kolem nás teče voda," usmívá se Kummer.

S ohledem na techniku nakonec nemohli představení dohrát. „Na představení byla i moje mamka a myslela si, že voda na jevišti je jeho součástí. Diváci asi žasli, jakých prostředků jsme schopní," dodává Roučková.

říkají o nichDivadlo bez střechy spolu s dalšími soubory zaštiťuje vyškovské občanské sdružení Thalia. „Dlouho jsem byla jeho předsedkyní, takže znám soubor nejen z této pozice, ale i z herecké stránky. Pravidelně hraji v některých představeních. Mám ráda kolektiv lidí Divadla bez střechy. Tvorba představení je pro mě vždy relax," zhodnotila za občanské sdružení Olga Pitelová.