Organizace je zaměřená na pomoc důchodcům a tělesně postiženým. Tyto skupiny jsou momentálně jedny z nejohroženějších nejen nákazou, ale i nedostatkem sociálního kontaktu.

Jana Vítková nejdříve navštěvovala jednu ženu v Domově pro seniory. „Vždy jsme si hezky popovídaly, i když bych řekla, že jsem spíš já naslouchala a ona vyprávěla. Zhruba po roce těžce onemocněla a zemřela,“ popisuje. Událost ji zasáhla. „Dala jsem si asi měsíc pauzu a znovu jsem začala docházet za jinou babičkou. Prohlížely jsme spolu fotky její rodiny a bylo to zase o tom naslouchání,“ přibližuje.

Právě to je podle ní při práci se staršími lidmi zásadní. „Když jsem byla malá holka, moc ráda jsem naslouchala příběhům mé vlastní babičky o tom, jaké to bylo, když ona byla malá a co všechno prožila. To stejné jsem zažívala i se svou maminkou, sama jsem se jí na to ptala," vzpomíná.

Dnes už ani jedna z nich nežije. „Maminka zemřela na Alzheimerovu chorobu a poslední rok strávila v Domově. Při návštěvách jsem si všimla, kolik je tam osamělých lidí a možná to je jedna z motivací, proč jsem si zvolila Domov pro seniory,“ poznamenává.

V dnešní uspěchané době se tak snaží být alespoň trochu užitečná. „Chci přinést trošku radosti do pokoje, kde tito lidé tráví svůj čas. Pro mě je to zase příležitost se zastavit a chvíli si v tom pokoji odpočinout a načerpat klid,“ vysvětluje. Jelikož se jí změnila pracovní doba, tak v současné době do Domova pro seniory nechodí.

V době koronavirové krize však pomáhá, jak může. „Jsem v kontaktu s postiženým pánem, který je závislý na vozíčku. Protože má doporučeno kvůli riziku zůstávat doma, tak mu nosím nákupy a vše, co potřebuje. Vždy spolu chvíli poklábosíme a probereme nastalou situaci. Mluvíme třeba o tom, jak se ta krize vyvíjí a kam to asi směřuje,“ vyjmenovává.

Nezapomíná přitom na prevenci, se svou rodinou se řídí nařízeními vlády i v soukromém životě. „Nosíme roušky, dodržujeme hygienická opatření a tak dále. Platí to pro mě i jako dobrovolnici. Když přináším nákup, musím mít roušku a rukavice stejně jako osoba, která ho přebírá,“ zdůrazňuje s tím, že si také hlídá vzájemný odstup. Sama navíc pracuje v obchodě a tam se pravidla dodržují stoprocentně.

Obavy z nákazy přitom nemá. Šíření paniky a strachu z onemocnění je podle ní to nejhorší. „Trpí tím imunita a celá psychika, je to zbytečné se takhle stresovat. Jsem vděčná Bohu za každý nový den, a že jsme jako rodina zdraví a šťastní. Myslím tím i své přátele,“ zdůrazňuje.

Svůj čas přitom dělí mezi svou práci a dobrovolnictví. „Když jsem ještě chodila do Domova pro seniory, měla jsem více času, protože jsem pracovala na částečný úvazek. Dalo se to tak skloubit v pohodě. Teď už pracuji více a návštěvy jsem ukončila, protože jsem nemohla chodit pravidelně a vadilo mi to,“ připouští.

Je to však pro ni jen přestávka. „Věřím, že až i děti více odrostou, tak se k tomu zase vrátím. Nakupování a donáška ale tolik času nezabírá, takže se to dá hezky skloubit. Vždyť i domů si musíte nakoupit, tak jeden nákup navíc nic není,“ tvrdí.

Lidé, kteří cítí, že chtějí být užiteční a posloužit jakýmkoliv způsobem, nemají váhat a pustit se do toho. „Potřebných je kolem nás dost a věřte, že někdy stačí jen milé slovo nebo úsměv, abyste udělali spoustu radosti. Pak si z toho i vy odnášíte pocit radosti a naplnění z dobrého skutku. Věřím, že jsme tady i pro to, abychom si navzájem říkali slova povzbuzení a útěchy,“ dodává Vítková