Materiálů o slavném zpěvákovi shromáždil tolik, že mohl uspořádat k třicátému výročí jeho úmrtí výstavu v Muzeu Vyškovska. Lidé ji uvidí ještě do devátého září. Kdo chce krále rock and rollu také slyšet, může přijít na hudební pořad s velkoplošnou projekcí. Uskuteční se v sále muzea ve čtvrtek šestého září od sedmnácti hodin.

„Mám všech šedesát elpíček, která ještě za Elvisova života vyšla v Americe i Evropě. Vydával zhruba tři elpíčka ročně. Mám i několik desítek kompilací vydaných po jeho smrti. Později jsem zakoupil všechna cédéčka s Elvisovou hudbou. Samozřejmě vlastním i veškeré koncerty vydané na DVD a samozřejmě filmy, ve kterých Elvis hrál,“ přibližuje podrobně svoji sbírku Drmola.

Výstavu spojil i s hudební projekcí, kde diváci uvidí jednu opravdovou kuriozitu. „Je to záznam koncertu, který vznikl před pěti lety. Tehdy se dali dohromady muzikanti a zpěváci, kteří kdysi s Elvisem vystupovali. Ti hrají na živo a na projekčním plátnu zpívá Elvis. Je zajímavé, co všechno lze díky technice udělat. Zpěvák, který je léta mrtvý, působí, jako by byl s ostatními na pódiu,“ vypráví hudební nadšenec.

Presleyho elpíčka u nás nebyla v minulosti k dostání. Těch několik, která vyšla, bylo možné získat jen díky členství v gramofonovém klubu. „Vyšlo jich pět a kupodivu nebyla příliš drahá. Stála mezi šedesáti a sto korunami. Na západě ale v přepočtu na naše peníze přišla už na pětistovku. Což na tehdejší dobu bylo hodně,“ vzpomíná sběratel.

Sám získával Elvise výměnou za Karla Gotta. „V roce 1977 emigrovala sestra do Švýcarska. Jejich dcera měla ráda Karla Gotta, dodnes je předsedkyní jeho fanklubu. Já jí posílal Gottovy desky, hlavně takové, které se na západě neprodávaly, jako například dechovky, Kaťušu, Kalinku v mistrově podání. Ona mi pak na oplátku posílala Elvise i jiné interprety,“ říká s úsměvem sběratel.

Díky tomu má obrovské množství originálních elpíček a cédéček. „Působím jako učitel a pokud chci rozumět mládeži, musím vědět, co poslouchají,“ vysvětluje profesor vyškovského gymnázia. Zaměřuje se na zahraniční interprety a největší sbírky pochází ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

V poslední době spolupracuje s knihovnou Karla Dvořáčka. Připravuje hudební projekce o nejrůznějších interpretech. Často ve spojení s výstavou v muzeu. „Hodinovou besedu jsme dělali napřílad o Bee Gees, Mamas and Papas. Jelikož je hudba generační záležitost, chodí na každý pořad rozdílní lidé. Jiní přijdou na Voskovce a Wericha či Jiřího Suchého, jiní na Matušku, další zase na Beatles či Simona a Garfunkela,“ hodnotí Drmola.

Ten už nyní připravuje další výstavy o swingové hudbě a o hudbě šedesátých let. Obě by se měly uskutečnit ještě do konce letošního roku.