Když se muž bláznivě zamiluje do ženy, neváhá pro ni udělat spoustu šílených věcí. Když se muž bláznivě zamiluje do fotbalu, dělá třeba takové věci jako podnikatel Jan Gottvald.

Ten se na začátku osmdesátých let ujal fotbalového týmu v rodných Drnovicích na Vyškovsku a začal do klubové kasy sypat první miliony.

Díky němu se tým dostal z „pralesní ligy“ až do nejvyšší fotbalové soutěže a slávu dvoutisícové jihomoravské vísky šířil i za hranicemi. Po tehdejším věhlasu dnes zbyly jen vzpomínky a stadion s prázdnými tribunami, na které by se všichni obyvatelé Drnovic vešli hned čtyřikrát.

Fotbalová vášeň se začala v Janu Gottvaldovi probouzet už v jeho sedmi letech, když začal hrát za drnovickou přípravku. Ve své pozdější fotbalové kariéře působil například v divizním Kyjově a třetiligovém Frýdku-Místku, se kterým v roce 1975 postoupil do druhé ligy.

„Byl tam neuvěřitelně silný tým, takže jsem si hodně považoval, že jsem se v něm prosadil. Postup ze třetí ligy byl můj největší úspěch v kariéře,“ říká dnes jednašedesátiletý Gottvald. Druhou ligu si už kvůli zranění nezahrál, ale i tak kopal v nižších soutěžích až do svých šestatřiceti let.

V roce 1982 se jeho jméno už nadobro spojilo s drnovickým fotbalovým klubem. Ambiciózní muž, který jako mladík opravoval ledničky a byl prvním chladírenským mechanikem v okrese Vyškov, měl hned od začátku ve funkci šéfa smělé plány.

„Drnovice hrály I. B třídu a já jsem prohlásil, že bych chtěl hrát divizi. Všichni mě považovali za úplného blázna. Já jsem ale vyhrál všechno stylem start cíl. Úkol jsem splnil a pak i překročil o pět set procent,“ hodnotí Gott〜vald spanilou jízdu drnovického mančaftu přes I. B třídu, I. A třídu, krajský přebor, divizi, třetí a druhou ligu až do nejvyšší fotbalové soutěže.

Tak rychlý vzestup týmu je raritou i v evropském měřítku. Nejen ze sportovního hlediska, ale i toho ekonomického. Peníze však nebyly pro drnovického bosse překážkou. Jako bohatý podnikatel, který přišel k velkému jmění při privatizaci a prodeji akcií, si mohl dovolit dotovat svůj milovaný klub miliony korun ročně.

„Manželka mě od toho zrazovala, ale já jsem fotbalu neskutečně propadl. Až do postupu do první ligy jsem všechno platil sám. Mám přesně spočítané, že jsem do drnovického fotbalu dal sto třicet šest milionů,“ tvrdí Gottvald.

Všechny peníze chybějící na bankovním kontě mu plně vynahradil postup do nejvyšší soutěže v roce 1993. Drnovice se tehdy staly nejmenší obcí, ve které se kdy hrál prvoligový fotbal.

„Lidé nás čekali před stadionem, bylo to prostě krásné. Tehdy mi možná ještě ani nedocházelo, co jsem s Drnovicemi dokázal,“ vzpomíná bývalý fotbalový šéf na postupové oslavy.

Postup do ligy byl pro něj přelomový i v tom, že už nemusel platit chod klubu ze svého. Podařilo se mu totiž dojednat spolupráci s tehdejším gigantem české ekonomiky Chemapolem. „To byl husarský kousek.

Vedení Chemapolu se v Praze z jednoho okna dívalo na Slavii a z druhého na Bohemku, ale přesto dali peníze do Drnovic. Byl z toho velký humbuk a prý se dokonce zajímaly tajné služby, co to ten Gottvald s Chemapolem vlastně má,“ směje se drnovický patriot.

S generálním ředitelem chemického koncernu Václavem Junkem měl prý velmi dobré vztahy. Dokonce takové, že firma v roce 1994 nechala ve dvoutisícových Drnovicích postavit nový stadion pro více než devět tisíc diváků za sto šedesát milionů korun.

FC Petra Drnovice se v první lize zabydlela na dlouhých devět sezon a rozhodně nebyla jen do počtu. Po většinu let se pohybovala v horní polovině tabulky. Vrcholem pak byla dvojnásobná účast ve finále Poháru ČMFS, třetí místo v sezoně 1999/2000 i následné zápasy v Poháru UEFA s bundesligovým Mnichovem 1860.

„Největší úspěch pro mě je, že jsme celé ty roky hráli první ligu stabilně a důstojně. Pohár UEFA byl takovou třešničkou na dortu. Když na nás v Mnichově přišlo pětadvacet tisíc lidí, přiznám se, že jsem si promítal všechny ty starosti, které jsem s klubem měl, a plakal jsem přitom. Bylo to dojemné,“ vzpomíná Gottvald.

Ani ne tak dojemné jako spíš opojné pocity měl už při prvním utkání Drnovic na půdě velkého rivala, brněnského Boby. Když totiž Gottvald v Drnovicích začínal šéfovat, vesnický tým hrající 1. B třídu si pozval k exhibičnímu utkání právě brněnské ligisty. A ti jim za devadesát minut nasázeli pětadvacet gólů. První vzájemné ligové klání o jedenáct let později Drnovičtí změnili ve sladkou pomstu.

„Když jsme přijeli za Lužánky na první profesionální mistrák, přišlo dvaatřicet tisíc diváků a my jsme Brno porazili 2:1. To bylo něco úžasného,“ vypráví Gottvald.

Na hráče, které se mu podařilo přivést do Drnovic, je dodnes pyšný. Za vesnický klub hrála taková fotbalová esa jako Edvard Lasota, Jozef Majoroš, dvojnásobný nejlepší ligový kanonýr Radek Drulák, gólman Ladislav Maier, současný kapitán mistrovské Slavie Erich Brabec nebo dva vicemistři Evropy z roku 1996 Luboš Kubík a Miroslav Kadlec.

„Do Drnovic jsem za svoji éru přivedl přesně tři sta devatenáct fotbalistů a mohl bych spočítat na prstech jedné ruky, kolik se mi jich nepovedlo. Se všemi jsem měl výborné vztahy,“ říká Gottvald.

Mezi lety 1994 a 2000 byl prvním místopředsedou Českomoravského fotbalového svazu a kromě utkání svých Drnovic tak vzpomíná i na zážitky ze zápasů české reprezentace. „Samozřejmě nemůžu zapomenout třeba na to, když jsem si ve Wembley podával ruku s anglickou královnou Alžbětou,“ připomíná tehdejší druhý muž české kopané chvíle před finále mistrovství Evropy v roce 1996.

O dva roky později se začala dosavadní drnovická fotbalová pohádka měnit spíše v thriller. Krach generálního sponzora Chemapolu odstartoval velké potíže jihomoravského týmu s rozpočtem kolem sedmdesáti milionů korun. A problémy měl i Gottvald. Kvůli údajnému podvodu za čtyři sta milionů korun v ústecké Setuze se o něj začala zajímat policie.

I když o policejním vyšetřování věděl, čtyři měsíce se nešel na policii přihlásit a noviny o něm psaly, že zmizel. „Nezmizel jsem, byl jsem doma, ale dnes vím, že byla chyba nejít na policii,“ vzpomíná. Když se v únoru 2002 nakonec přihlásit šel, putoval rovnou do vyšetřovací vazby. „Byla to pro mě tragédie, ani v nejhorším snu jsem si to nedovedl představit a dodneška se s tím nemůžu vyrovnat,“ přiznává Gottvald, kterému prý chodily desítky podpůrných dopisů.

Vazbu opustil na dvacetimilionovou kauci až po třech měsících. Od soudu pak odešel s třímilionovou pokutou, přestože mu hrozilo až dvanáct let vězení.

V roce 2002 zasáhla drnovický klub další rána – výprodej fotbalistů. Devět borců základní sestavy přestoupilo s Gottvaldovým vědomím ze dne na den do konkurenční Příbrami. „Nevěděl jsem, co se mnou a s klubem bude, a chtěl jsem jim tak zajistit pokračování profesionálních smluv,“ vysvětluje Gottvald neobvyklý krok.

V roce 2002 tak Drnovice sestoupily do druhé ligy a kvůli finančním problémům dokonce spadly až do třetí nejvyšší soutěže. O dva roky později se sice vrátily do 1. Gambrinus ligy, ale byla to spíš labutí píseň.

I přesto, že v sezoně 2004/2005 skončili Drnovičtí osmí, bylo to jejich dosud poslední účinkování v nejvyšší soutěži. Klub totiž nebyl dostatečně finančně zajištěn, nesplnil tak licenční podmínky pro další sezonu a sestoupil do druhé ligy.

„V té době ve mně začal hlodat červíček, že už to dál neutáhnu. I rodina na mě tlačila, abych fotbalu nechal. Nechtěl jsem už podstupovat tolik stresu a starostí, a proto jsem v roce 2006 s vedením Drnovic definitivně skončil,“ vysvětluje Gottvald. Bývalý prvoligový tým teď hraje IV. A třídu okresu Vyškov.

Bývalý fotbalový boss prý nikdy nelitoval svého působení ve fotbale.
„Jsem pyšný na to, co jsem ve fotbale dokázal, ale kdyby se to mělo znovu opakovat, tak bych to už neudělal. Po tom všem musím uznat, že velký fotbal nepatří do tak malé obce, jako jsou Drnovice. Nejde to udržet,“ soudí.

Po konci šéfování v Drnovicích dostal tři nabídky ujmout se prvoligových mužstev. „Asi by nebylo vhodné říkat, které týmy to byly. Už proto, že jsem to nepřijal. Chci si od toho stresu konečně odpočinout, po celou dobu jsem měl s fotbalem víc starostí než radostí,“ říká Gottvald.

Nedávno si byl dokonce vyřizovat důchod. I tak ale možná do fotbalového dění ještě někdy promluví. A bude to možná na tom samém stadionu, na kterém zažil největší úspěchy. „Mám takovou svoji představu, že v horizontu tří let by se mohla mužstva z okresu spojit do jednoho týmu s názvem Vyškovsko a hrát na drnovickém stadionu třeba třetí ligu,“ plánuje bývalý šéf Drnovic.