Dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik. Takovou diagnózu má na Vyškovsku téměř každé dvacáté dítě. Od nového školního roku však vyškovský chlapec, který si plete bříška písmen „d“ a „b“ nebo tamější dívka, která si i ve vyšších ročnících pomáhá při počtech prsty, musí sedět v lavici s dítětem bez těchto poruch. Od září totiž zůstala jediná speciální třída pro takto handicapované žáky prvního stupně ve Vyškově zavřená.

Mimo jiné proto, že se děti daří začlenit na všech školách do kolektivů klasických tříd. „Hlavně venkovské školy si svoje žáky snaží udržet. Tam je každý jednotlivý školák skutečný poklad. Učitelé jim nabízí takzvanou individuální integraci,“ vysvětlil situaci ředitel Základní školy Na Vyhlídce Miloslav Brtníček.

Rodiče skutečně často raději dítě nechají v původní škole. Jednak se bojí změny a také často tvrdí, že jejich děti si na spolužáky už zvykly. A nápor učení zvládají i s handicapem.

Podle Brtníčka jsou však speciální třídy pro takové děti lepší. „Jsou v péči speciálního pedagoga každý den po celou dobu výuky. Učí se v menším kolektivu a hlavně se mohou cítit úspěšné. V normální třídě je pro ně vyniknout těžké,“ vypočítal výhody speciální třídy Brtníček.

Z pedagogicko-psychologické poradny zaznívá, že pokud svou úlohu správně plní rodina, dítě má dostatečné nadání a vůli, začlenit se do běžné třídy by neměl být problém. „Vždy ale záleží na konkrétní situaci. Setkávám se s dětmi se zdravou sebedůvěrou, ale také s úzkostnějšími školáky. Hlavně ti pak nechtějí číst, psát nebo chodit do školy,“ uvedl ředitel vyškovské pedagogicko-psychologické poradny Jiljí Špičák.

Školáci s poruchou učení ve Vyškově přecházeli po ukončení prvního stupně na Základní školu Morávkova, která má otevřenou speciální třídu na druhém stupni. „Jádro speciální třídy opravdu tvoří děti ze Základní školy Na Vyhlídce. Letos ještě máme plně obsazeny všechny třídy. Jak to ale bude za rok, nevím,“ uvedla ředitelka Základní školy Morávkova Jana Plášilová.

Ta má zároveň zkušenost i s dětmi, kterým běžná péče ve školách nestačí a přechází pod odborná křídla speciálních pedagogů. „Některé děti dojíždí až z Kojátek, Habrovan nebo Podbřežic,“ řekla Plášilová.

Aby děti se specifickými poruchami učení mohly žít normální školní život, proces integrace se musí podle Špičáka správně uchopit a sestavit individuální studijní plán. Někde se nepodaří pojmout problém komplexně. „Ve škole měl úlevy. Psal třeba jen půl diktátu. Ale nestíhal si opisovat učivo. Místo toho, aby si o přestávce odpočinul jako jiné děti, stresovaný si půjčoval sešity od kamarádů a opisoval látku,“ popsala konkrétní zkušenost matka dnes osmnáctiletého dyslektického středoškoláka Soňa Urbanová.

Pro normálního učitele tak přítomnost malých dyslektiků, dysgrafiků nebo dyskalkuliků v jeho třídě znamená náročnější přípravu. „V matematice mám devět žáků s nějakou poruchou a pro čtyři musím dělat individuální přípravu. Ale nevadí mi to, hlavně, že těm dětem pomůžu. Většina z nich vyžaduje klidný přístup, dostatek ocenění a uznání.“ řekl začínající učitel, který si nepřál uvést své jméno. Redakce jej však zná.

Podle Špičáka je na mnohých školách na Vyškovsku integrace úspěšná. Jen v loňském školním roce bylo ve školách osmdesát dětí s poruchou učení. „Vývojové poruchy by měly časem ustupovat až do bodu, kdy postiženým nevadí nebo pro ně znamenají jen drobný handicap. Trochu se zadrhávají ve čtení, jejich písmo je pro ostatní méně čitelné,“ vysvětlil vývoj nemoci Śpičák.