Za svou diplomovou práci získal v prosinci loňského roku prestižní česko-americkou cenu pro talentované studenty a zároveň možnost ji publikovat. Ve svém oboru šel do neprobádaného, zabývá se totiž takzvanou vesmírnou politikou.
Věnujete se oblasti zvaná vesmírná politika, co si pod tím lze představit?
Vesmírná politika je obor, který se ve střední a východní Evropě příliš neřeší. Dá se studovat ve Francii, jinak je ale hlavní ohnisko ve Spojených státech. Je to něco stejného jako třeba důchodová politika nebo sociální politika, vesmírná politika se zabývá tím, jak stát přistupuje k aktivitám ve vesmíru. Do jaké míry je podporuje, který výzkumný projekt dostane přednost a tak podobně. Je v ní zakomponovaná sociologie, právo, historie a nově už i ekonomie.
Jak jste k ní ale přišel, odkud vzešel ten první impuls?
Když člověk studuje ryzí ekonomii, tak si uvědomí, že celá ekonomie je zejména o vzácnosti. Absolventů z ekonomických škol, kteří umí anglicky nebo německy, je totiž strašná spousta. Když se člověk chce na trhu práce uplatnit, tak musí mít něco, co nemá nikdo jiný. Tím pádem byla vesmírná politika jasnou volbou. Věnují se jí navíc pouze dva lidé.
U nás?
Na světě. Jsou dva ekonomové, kteří analyzují vesmírnou politiku. První je jedna paní v Americe a druhým jsem vlastně já. Samozřejmě to není tak, že ve vesmírné politice by nebyl ekonomický rozměr, jde ale vesměs jen o kalkulace a skoro ve stech procentech případů o špatné kalkulace. Ve vesmírné politice jsou výborně zpracované mezinárodní vztahy, sociologie nebo třeba právo, ale ekonomie jí jednoduše chybí.
Takže pokud to dobře chápu, vy se namísto kalkulací snažíte přispět i nějakou ekonomickou teorií?
Přesně tak. V oboru se většinou pohybují technici, kteří perfektně zvládají techniku, ale chybí právě to, že třeba vesmírný výzkum přispívá k růstu a že je tam nějaká zaměstnanost a že přispívá ke konkurenceschopnosti. Dneska vše funguje tak, že pokud někdo za sebou nemá nějakou ekonomickou teorii, ekonomické zázemí, tak se mu těžko podaří něco prosadit.
Nakonec jste za svou diplomovou práci věnovanou právě vesmírné politice dostal významnou česko-americkou cenu…
Fulbrightova komise vypisuje na americké ambasádě každým rokem česko-americkou cenu. Ta je zaměřená na závěrečné práce. Fulbrightova cena se v ekonomii uděluje jednou za tři roky, letos prý dostali nejvíc prací, takže to o to víc potěší. Vůbec jsem si neuvědomoval, jaký význam taková cena má, dokud se na mě nezačali obracet různí lidé s tím, kam téma dál posunout. Mírně upravená diplomová práce mi pak nakonec díky té ceně vyjde v knižní podobě.
Kdy se na ní mohou zájemci těšit?
Zrovna jsem dodělal korekturu od grafika. Jde o mou první knížku, tipnul bych si, že vyjde do měsíce. Snažil jsem se o to, aby to nebyla suchá matematická záležitost. Doufám, že bude čtivá.
Jak se vám ale podaří dostat takhle specifický obor do širšího podvědomí?
Přes rok mají běžet popularizační přednášky pro veřejnost. Česká republika má vesmírnou politiku sotva půl roku, stále čeká na schválení parlamentem, takže mapujeme, jaké firmy tu jsou, na co se specializují. Nikdo nemůže čekat, že by se u nás postavil třeba vlastní raketoplán. Studuji doktorský program na ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně a od letního semestru bych měl učit na Mendelově univerzitě. Zatím budu učit mikroekonomii a makroekonomii, protože skripta zatím neexistují. Na ty se bude muset počkat, až budu mít čas nebo jestli se někdo z kolegů toho chytne.
To jste mi trochu nahrál. Jak se právě vaši spolužáci dívají na to, že jste nešel nějakou prošlapanou ekonomickou cestou?
Společné obědy vypadají asi tak, že se dost často točí kolem vtípků na satelity a raketoplány. Já sám ale ze souhvězdí poznám tak maximálně Velký vůz. Když jsem ale obhájil, tak si někteří kolegové říkali, že v tom asi něco bude a jakmile jsme nastoupili na doktorské studium, tak se mi od pár lidí dostalo, že si diplomku otevřeli a uznale pokyvovali.
Co dál po studiích? Hodláte pláchnout do zahraničí?
V Evropě existuje jediné analytické centrum na vesmírnou politiku ve Vídni, což není daleko. Spolupracuje s akademiky. Takže bych rozhodně rád zůstal v akademické sféře, ideálně v Brně. Pokud samozřejmě bude vůle prakticky si z ničeho vydupat nový obor. Pokud ne, možností k uplatnění je víc. Třeba ve Francii je univerzita zaměřená ryze na vesmírnou politiku a pevně věřím, že i Česká republika brzy nabídne studentům něco, co nikde jinde nedostanou.
Leccos jste už dokázal. Můžete si vybírat. Co říká rodina na to, že byste přesto chtěl zůstat na akademickém poli?
Rodina mi určitě dávala a dává velká podporu ve studiu, ve vzdělávání se, ale občas na nich jde vidět takový ten malý postesk, že zůstávám v akademické sféře. Ne, že by v ní nebyly peníze, to jsou, ale nejvíc bití jsou právě ti, kteří mají tu nejnižší hodnost. Moji spolužáci jdou jiným směrem.
Do vesmíru se podívat nechcete?
Raketoplánem už to asi nestihnu. Možná bych chtěl zažít to, jak vypadá naše planeta seshora. Aby si člověk v plné míře uvědomil, jak malí a bezvýznamní jsme. Jako ekonom se ale nemůžu účastnit nějakých staveb, na mě zůstává ta analytická práce, práce s těmi čísly. Aby bylo vidět, že ten jeden dolar vytvoří tolik pracovních míst a za deset let přinese takový produkt. To se ode mě očekává a mně vůbec nevadí se s takovým úkolem ztotožnit.
Máte čas i na jiné neekonomické koníčky?
Učím češtinu pro cizince, což je můj velký koníček. Je velmi přínosné se podívat na naši mentalitu právě očima cizinců, kteří u nás žijí, pracují, mají u nás rodinu.
Jak to máte s cizími jazyky? Předpokládám, že většina publikací není přeložená do češtiny…
Od počátku jsem se učil německy. Když jsem nastoupil na vyškovské gymnázium, musel jsem si přibrat angličtinu, ke které jsem měl skutečně odpor. Na škole jsem si pak zapsal litevštinu, odjel na rok do Litvy jako erasmus student v domnění, že když umím plynule litevsky, tak budu mluvit bez problémů. Bohužel tam byli cizinci, takže jsem musel přijít na chuť angličtině. A jelikož jsem zvyklý na matematiku, a jazyk není nic jiného než matematika, na chuť jsem jí přišel. Víte, co chcete říct, takže je třeba jen vědět, na kterém místě v časové ose se to či ono nachází. Upřímně řečeno, třeba poslední beletrii v češtině jsem naposledy četl asi před čtyřmi lety. Od té doby čtu všechno jen v angličtině.
Nejste už těmi čísly tak trochu posedlý?
Ono to tak možná vypadá. Určitě to ale není tak, že bych viděl všude čísla a derivace. Ale člověk už se cítí trochu zdeformovaný z toho, co dělá, takže potom ráno třeba u kávy nad různými čísly přemýšlí. Pokud ale chci zůstat v akademické sféře, tak mě poměrně mrzí, že když se student setkává se skripty, tak jde většinou o suchou ekonomickou hantýrku. Texty se málo prokládají skutečně banálními příklady, takže doufám, že se jednou neprobudím a nezjistím, že mě studenti nenávidí, protože na ně sypu jen hromadu rovnic.
