Milonický farář Pavel Lacina má každou neděli napilno. V osm hodin slouží mši v Milonicích, o půl desáté v Dobročkovicích a v jedenáct na něj věřící čekají jeden týden v Kučerově a druhou neděli v Nemoticích. „Vzhledem k tomu, že byl dočasně přeložen kněz z Bohdalic, mám teď na starosti čtyři farnosti,“ potvrdil Lacina. Jedna farnost přitom slouží pro věřící z více obcí. Například do Milonic se sjíždějí také křesťané z Uhřic a z Nesovic. „V ideálním případě by každá farnost měla mít svého kněze, ale je nás málo,“ říká Lacina.

Podobně jako on jsou na tom i další kněží v okrese. Ten je rozdělen na dva děkanáty: vyškovský a slavkovský. „Ve vyškovském je pět kněží, kteří slouží na patnácti farnostech,“ řekl vyškovský kaplan Jiří Štreit.

Slavkovský děkanát na tom není o moc lépe. „Máme osmadvacet farností a pouze v jedenácti z nich sídlí kněz,“ uvedl slavkovský děkan Milan Vavro.

Pomáhat místním farářům proto musejí cizinci. Ve vyškovském děkanátě dokonce dva z pěti současných kněží. „Ve Švábenicích slouží polský kněz Bohuslav Jonczyk, máme také jednoho faráře ze Slovenska,“ uvedl Štreit. Druhým polským knězem v okrese je Zbyszek Wawrowski, který sídlí v drnovické faře.

Kvůli totalitě?

Kněží tvrdí, že jich je málo především kvůli čtyřiceti letům socialismu. „Nejvíc nás ubylo v padesátých letech. Komunisté zrušili semináře v jednotlivých diecézích. Pro celé Čechy a Moravu zůstal jediný seminář v Litoměřicích, který byl pod státním dohledem,“ řekl Vavro.

Vyškovský kolega Štreit mu přizvukoval. „Komunisté si nepřáli svěcení nových kněží. Na křesťany dohlížel církevní tajemník, což by komunisty dosazený pracovník národního výboru. Několik nových farářů přišlo jenom v letech 1968 a 1969,“ prohlásil Štreit.

I proto ve vyškovském děkanátě chybějí kněží střední generace. „V diecézi jsou buď mladí nebo důchodci,“ dodal Štreit.
V devadesátých letech se prý situace s novými kněžími zlepšila. „Ono už to nebylo tak strašné ani deset let předtím. Po roce 2000 však nastal úpadek.
Mladí lidé mají dnes jiné možnosti a kněžský život vyžaduje oběť. Navíc někteří zájemci, kteří nastoupí do semináře, nevydrží. Vysvěcena je jenom část kandidátů,“ vysvětlil Vavro.

Úbytek kněží v současnosti potvrzuje i milonický farář Lacina. „Staří kněží umírají a dorost chybí. Do semináře se hlásí čím dál méně zájemců,“ uvedl Lacina.

Zatímco někteří lidé úbytek kněží jako problém pociťují, například vyškovský věřící Bohumil Zedník je se službami církve spokojený. „I když je náš farář nyní na operaci v nemocnici, jako záskok za něj chodí jiní kněží,“ řekl Zedník, který s manželkou v kostele oslavil v červenci velké výročí. „Děkan nám sloužil diamantovou svatbu,“ pochlubil se.

close zoom_in Rozdíly? Snad jen v tradicích, říká polský kněz

Misionáři v dobách raného křesťanství jezdili obracet na víru lidi do dalekých zemí. To polský farář Zbyszek Wawrowski to měl daleko blíž, navíc zamířil do země, kde křesťanství utrpělo vážnou újmu: čtyřicet let socialismu jej v českých zemích změnilo daleko víc než v jeho rodném Polsku.

Nahradit chybějící české faráře přijel Wawrowski z Katovic v Polsku. Už téměř půl roku slouží mše v kostelech v Drnovicích a v Lulči a v zámecké kapli v Račicích-Pístovicích na Vyškovsku.

Do České republiky se však dostal ještě dřív: v roce 1998. „Přijel jsem na pozvání české katolické církve. Místní biskupové se tehdy obrátili se na své polské kolegy. Poprosili je, aby polští kněží přijeli sem, než se česká církev vzpamatuje po čtyřiceti letech komunismu a zajistí si vlastní faráře. Na výpomoc se přihlásilo několik desítek polských kněží,“ vzpomíná Wawrowski.

V Drnovicích je farářem pět měsíců. Předtím sloužil deset let ve Vodňanech v jižních Čechách. Příchod z Polska pro něj byl poměrně jednoduchý. „Problémy si příliš nepřipouštím. Obtížné bylo snad jen to, že jsem neměl zázemí lidí, na které bych se mohl obrátit. Vyrůstal jsem jinde. S příchodem do České republiky jsem si musel sám vyhledat spoustu věcí, které jsou v obou státech odlišné, třeba dopravní zákony nebo daně,“ svěřuje se Wawrowski.

S cizím jazykem problém neměl. „Čeština a polština nejsou moc odlišné, takže i kdyby je člověk vůbec nestudoval, od počátku se nějak domluví. Navíc mě studium jazyků baví. Ve škole jsem se z povinnosti učil rusky. Byl jsem premiant, což v té době bylo divné, ale já jsem v tom politiku nehledal. Maturoval jsem z francouzštiny, umím také anglicky a italsky,“ říká Wawrowski.

Mezi životem české a polské římskokatolické církve podle něj nejsou téměř žádné zákonné ani liturgické rozdíly. „Odlišnosti jsou pouze v tradicích, například v tom, co si lidé dají k jídlu na Štědrý den,“ hodnotí Wawrowski.

Rozdíl ale vidí mezi českými a polskými věřícími. „Je to velmi složitá otázka. Oba státy mají odlišnou náboženskou historii. Národy se liší více, než se mi zdálo na začátku. Vyrůstal jsem v čistě katolickém Polsku, a najednou jsem se dostal do porevolučních podmínek v Česku. Tady jsou věřící, kteří o náboženství stojí. Jejich víra je hluboká, oni si ji vybojovali během posledních padesáti let po válce, i ještě před ní. Museli za to hodně zaplatit. A pro mě jako Poláka je to určitá novinka a vážím si toho. U nás víra přichází velice snadno, my to máme skoro napsané v občankách,“ říká s nadsázkou Wawrowski, jako by chtěl upozornit na to, že v Polsku není víra často tak hluboká jako v českých zemích.