Fotbalista Petržela: Kolena se mi už neklepou. Ani proti Bayernu

Michal Kočí 14. 1. 2014

Hoštice, Plzeň /OSOBNOST VYŠKOVSKA/ – S kulatým nesmyslem, jak zejména něžné pohlaví fotbalový balon rádo označuje, se seznámil v Hošticích. Dnes záložník Milan Petržela válí za mistrovskou Viktorii Plzeň i fotbalovou reprezentaci. Kontakt se svým rodným krajem rozhodně neztratil, kdykoliv to jde, za rodinou a přáteli přijede. Dnes mu patří další díl seriálu Osobnost Vyškovska.

Asi platíte za nejcennější klenot fotbalové líhně vyškovského okresu. Jaký je to pocit?

Samozřejmě je to příjemné, když přijedu domů a lidé mě poznávají, chtějí podpis nebo mě jen pozdravit. Nějak to ale nepřeceňuju, zůstávám stále nohama na zemi.

Předpokládám, že k fotbalu vás přivedl táta. Jak to tehdy začalo?

Byli jsme fotbalová rodina. Na vesnici ostatně ani nic jiného nebylo, takže to u řady kluků byla jasná volba. Táta hrával za Hoštice a dělal funkcionáře. Začal jsem v pěti letech, byl jsem mezi ostatními ten největší špunt. Hrával jsem s bráchou, pak si mě vyhlídli ve Vyškově a Drnovicích, nakonec jsem se v žácích dostal až do Brna. Hrál jsem většinou útočníka nebo záložníka.

Jak vnímáte trénování sportovců obecně ze strany rodičů, strýců…?

Teď už je to jiné. Táta byl mým prvním trenérem a ještě dlouho po tom, co jsem odešel do vyšších soutěží, na mě dohlížel. Nikdo jiný v Hošticích asi tehdy na mladé kluky neměl nervy. Možná se mi věnoval trochu jinak a víc než ostatním klukům, takže to určitě beru jako přínos.

Fotbalově jste začal právě v Hošticích. Přes které kluby jste se protáhl až do velkého fotbalu?

Kromě zmiňovaných klubů na Vyškovsku jsem v Brně končil dorostenecký věk a když jsem měl jít do mužů, tak jsem se vrátil do Drnovic. Pak jsem hrál za Slovácko, Spartu, Jablonec a Plzeň.

Takže pamatujete pád drnovické kopané, kdy byly vyloučené z první až do třetí ligy?

Přišel jsem už do třetí ligy. Vykopali jsme druhou ligu, další sezonu jsem odehrál asi pět zápasů a odešel do Slovácka. Tam jsem začal hrát pravidelně prvoligové zápasy.

Vyrostl jste v Hošticích. Od dvanácti let jste však bydlel přechodně na internátě v Brně. Pochopitelně kvůli fotbalu. Jaké to bylo být v takovém věku bez rodičů?

Možná jsem měl štěstí na partu, protože to na mě nijak zvlášť nepůsobilo. Jezdil jsem ještě se dvěma kluky z Vyškovska, byli jsme pořád spolu, tak mi to moc nepřišlo.

Prošel jste Slováckem, Spartou, kde jste ale rudý dres kvůli zranění nestačil ani zpotit, nicméně fotbalové štěstí jste našel až ve Viktorii Plzeň …

Odehrál jsem za pražskou Spartu minimum zápasů. Smlouvu jsem podepsal v roce 2006, ale okamžitě jsem se přesunul na hostování do Jablonce. Ve Viktorce jsem od roku 2008, zase šlo o hostování ze Sparty, které se přeměnilo následně v přestup. Tehdy to byl průměrný český klub. Hodně kluků se mnou přišlo ze Sparty, začali jsme se zvedat, pak přišel trenér Pavel Vrba a teď je Plzeň někde úplně jinde.

Je vám třicet, leccos máte odkopané, přesto tím, že jste téměř na špici ligy, musíte cítit neustálý tlak, který v jiných klubech není tolik citelný. Jak to zvládáte?

Tlak je, ale není to takové jako třeba ve Spartě. Tam je přímo povinnost dělat tituly, vyhrávat trofeje. V Plzni jsme vždycky hrávali v polovině tabulky, pak jsme vylítli a všichni si to užívají. Kdybychom klesli na páté místo, tak by se to samozřejmě řešilo, ale tlak necítím. Když Sparta vyhraje, tak mi musíme také, ale to nám nikdo nemusí říkat.

Stále slýcháme, že hrát za národní tým je obrovská pocta. Opravdu je v tom takový rozdíl?

Národní dres a hymna jsou vždycky něco navíc. Vidím se s reprezentanty, se kterými bych se na klubové úrovni nepotkal. Samotný zápas je pak ale jako každý jiný.

Zvoní vám hodně telefon, kde se vás kamarádi dožadují volných lístků?

Nevím, jestli hodně je dost silné slovo. Často jsou to textovky a telefony od rána do večera. Nikoho nechci odbýt, ale je s tím opravdu hodně starostí.

Těšíte se na spolupráci s trenérem Pavlem Vrbou na reprezentační úrovni?

Jsem nohama na zemi a vím, jak to ve fotbalovém životě chodí. Je mi třicet a trenér prohlásil, že chce nároďák stavět na mladých. Když mě pozve, budu samozřejmě rád, když to bude naopak, nic s tím nenadělám.

Jste v nejlepším fotbalovém věku. Z Plzně jste odešel do bundesligového Augsburgu, rychle jste se ale vracel zpátky. Jsou u vás ještě ambice jiného zahraničního angažmá?

Nechávám to osudu, nezatěžuju si tím hlavu. Nestydím se za to, říct, že bych šel do některé ligy třeba kvůli penězům. Třeba v nějakém druhořadém tureckém týmu bych si fotbalově nepolepšil, takže by roli hrály peníze.

Máte nějaké předzápasové rituály?

Dávám si chránič, štulpnu a kopačku vždy nejprve na pravou nohu. Až potom přijde na řadu levá.

Jak moc se omezujete v jídle?

Nepotřebuju se omezovat, jím prakticky cokoliv. Všechno má ale své výhody i nevýhody. To, že jsem menšího vzrůstu, jsem musel nahradit něčím jiným. Vždycky jsem byl rychlý a technický hráč. Když jsem nicméně přecházel z dorostu do mužů, tak jsem se dlouho nemohl nikde upíchnout. Dokonce i tady jsem dostal odpověď, že jsem moc malý.

Jak vzpomínáte na Hoštice, kde jste strávil dětství, na Vyškovsko, na jižní Moravu? Vracíte se často?

Vracím se často, když mám volno, tak se sbalím a vždycky jedu domů. Brácha má dva kluky, takže se jim chci určitě věnovat. Taky samozřejmě zkouší fotbal. Nejen v Hošticích mám spoustu kamarádů, takže se vracím opravdu rád.

Nemotá se vám trochu hlava z toho, že sledujete nějakou nižší fotbalovou soutěž na Vyškovsku a pak nastoupíte v mnichovské Allianz Areně před šedesáti tisíci diváky proti hráčům jako je Ribéry, Schweinsteiger nebo Robben?

Je to bez debat něco jiného. Kolena se mi ale nerozklepou. Už jsem něčím prošel, je to práce, takže i tak to beru.

Média tehdy docela nafoukla boj o dres argentinského Lionela Messiho, máte ho nakonec?

Mám. Doma mám i dres Zlatana Ibrahimoviče, když proti nám nastoupil za italský AC Milán.

Blíží se olympiáda v Soči. Jaké sporty v televizi nevynecháte?

Podívám se na různé sporty, ale u hokeje asi budu výrazně víc nervózní. Fandit určitě budu. Myslím, že tým okolo Jaromíra Jágra sílu mít bude. Právě Jágr ve svých letech dokazuje, že všechno je o tréninku. On si dává navíc, a proto mu drží zdraví. Kdyby doma ležel na gauči, tak by rozhodně nebyl tam, kde je.