Důvod je podle její matky Šárky prostý. „Všechny nás v sedm ráno vzbudila, že chce jít taky hrkat. Tak jsem jí to rozmluvila a slíbila, že půjdeme na chvíli v poledne a pak i večer," poznamenává Ramis Nadal.

Elin sice žije se svými rodiči na španělském ostrově, ale její máma se snaží, aby znala všechny zvyky. Jak španělské, tak i ty české. „Jezdíme k mým rodičům většinou na svátky: na Velikonoce, Vánoce i třeba na Mikuláše. Babička s dědou Elin učí české zvyky a tradice. Snažím se alespoň pomocí internetu zjistit, co se ve Vyškově děje. Vlastně mi pomohl hlavně Vyškovský deník Rovnost, na jehož stránkách jsem se dočetla o plánovaném hrkání. Zmínila jsem se o tom před rodiči. Táta našel na půdě padesát let starou hrkačku a bylo to. Samotnou Elin akce moc baví," je ráda Ramis Nadal.

Že k hrkačům přibyly i další děti, těší Jiřího Wasserburgera, který je předseda Osadního výboru Dědice a jeden z organizátorů setkání. Oceňuje, že obnova tradice je na dobré cestě.

Náročné točení

Do ulic vyškovské místní části se hrkání vrátilo po deseti letech. „Stabilně máme dvanáct hrkačů a přidávají se k nám i dvě nebo tři další děti. Jejich zájem mě těší. Ani jsme s ním nepočítali. Hezké na tom je hlavně to, že akce děti baví," zdůrazňuje Wasserburger.

Připomíná i pozornost místních lidí. „Večer, protože je tma, skupiny dětí doprovázíme, aby se jim nic nestalo. Například na Sídlišti Víta Nejedlého začali lidé vycházet ven a dávali hrkačům různé oplatky, bonbony nebo dokonce v jedné restauraci pozvali děti na limonádu. Mám z přijetí od lidí radost," říká organizátor.

Mezi hrkači má také svého syna Matyáše. „Ví, že jsem sám takto chodil od čtyř nebo pěti let až do svých čtrnácti," vzpomíná Wasserburger.

Jednu ze dvou skupinek hrkačů vede Marian Čeki. Dohlíží na mladší děti. „Tradici znám. Zda půjdu i příští rok, ještě nevím. Pociťuju, že točení klikou je docela náročné," upozorňuje chlapec s tím, že ho po třičtvrtěhodinovém hrkání už bolí ruce.

Vytvoření co největšího hluku před blížícím se Velikonočním pondělí není podle Wasserburgera jen křesťanskou tradicí. „Dnes je hrozně uspěchaná doba, svátky nás nutí alespoň trochu zpomalit a připomenout si to důležité. Měli bychom být na různé zvyky hrdí a předávat je dalším generacím, aby se na ně nezapomnělo," podotýká organizátor.