Osmadvacetiletá dcera manželů Rosnerových vyškovskému Deníku Rovnost tvrdí:
Na lepší rodiče bych nikde nenarazila

Dvě adoptivní děti a čtyřletý vnouček vězněných manželů Rosnerových ze Slavkova u Brna zůstaly v jejich slavkovském domě. Jejich osmadvacetiletá dcera Renata Rosnerová otevřela redakci vyškovského Deníku Rovnost se slzami v očích. O svých pěstounech se ovšem povídat nebála.

Kdy jste se do rodiny Rosnerových dostala?
Adoptovali mě jako ani ne roční miminko. Vychovávají mě už sedmadvacet let a myslím, že na lepší rodiče bych nikdy nenarazila.

Proč si to myslíte?
Vždycky mi dali úplně všechno, nikdy jsem nestrádala. Když jsem měla na něco chuť, prostě jsem šla do ledničky nebo spižírny a vzala si to, co mi zrovna padlo do oka. Takřka každý rok jsme jezdili na dovolenou.

Vaše sourozence Rosnerovi vychovávali stejně jako vás?
Všem nám měřili stejným metrem. Když jsme jeli na dovolenou, museli jsme si půjčovat autobus. Pokud nás rodiče chtěli vzít do zoo, jezdili jsme nadvakrát, aby nikdo nebyl ochuzený. Vždy jsme měli to, na co jsme si vzpomněli.

Co se u vás dělo minulé pondělí, když jste pěstouny viděla naposledy?
Přibližně ve tři čtvrtě na deset odvezli devět mých sourozenců na Kociánku. Auto s dětmi ještě nezajelo za zatáčku a hned přijela kriminální policie pro rodiče. Údajně je vyslýchali a pak umístili do vazby.

Napadá vás, proč?
Patnáctiletý bratr spolu se sedmnáctiletým napsali dopis, že je rodiče týrají. Zřejmě to bylo z křivdy, protože nesměli chodit na diskotéky a do barů jako my starší. Tak se zkrátka pomstili.

Jak zvládáte nepřítomnost rodičů? A váš malý synovec?
Mně rodiče strašně chybějí. Doufám, že se všechno vyjasní a oni se brzy vrátí. Synovec se pořád ptá po babičce. Bydlí tady s námi i jeho prababička. Ale té pořád říká: „Ty nejsi moje babička, chci tady tu svoji.“

Proč pracovníci královopolského ústavu neodvezli i jeho?
Řekli, že nám ho tady zatím nechají. Ale hrozí, že i on tam bude muset. Rozhodne se po letních prázdninách.

Jste v kontaktu se sourozenci v Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Kociánka v Brně?
Vozím jim tam jídlo a telefonujeme si. Stále se ptají, kde jsou rodiče a kdy si pro ně přijedeme. Osobně jsem je ale od minulého pondělí neviděla. Všechno jim musím nechávat na vrátnici, dál mě nepustí.