„Dostal jsem se k tomu přes koně. Začal jsem na nich jezdit a zaujalo mě, jak jim podkovávají kopyta. Když nepočítám podkovy, tak poprvé jsem vyrobil jednoduchý svícen. Získal jsem k tomu standardní vzdělání s výučním listem, ale zařizování vlastní díly, to je práce na celý život,“ říká Zouhar.

Dbá na zachování tradičních postupů, pro jeho práci mu po letech stále nechybí zápal. „Když dodržujete technologickou kázeň a necpete do toho věci, co tam nepatří, tak v podstatě pracujete jako ve středověku. Cokoliv, na čem zrovna dělám, mi pak připadá zajímavé. Někdy si u konkrétní věci říkám, že za jiných okolností bych ji nikdy nedržel v ruce,“ uznává kovář.

Aktuálně se věnuje mříži ke kostelu v Habrovanech. Podobné zakázky spojené s památkami jsou přitom komplikované nejen kvůli zachování původních postupů. Je s tím spojený také dohled památkářů, kteří za Zouharem někdy míří také do jeho dílny, aby jeho práci na místě zkontrolovali. „Pracoval jsem takto třeba na zámku v Bučovicích nebo na kostele v Brankovicích. Také v blízkých Lovčičkách byla zajímavá práce na tamním krásném středověkém kostelíku,“ vyjmenovává.

Zájemci o kovářské řemeslo se podle něj musejí připravit na těžkou dřinu. „Začíná se samozřejmě potřebným vzděláním. To souvisí například také s metalurgií, geometrií a obecně s trojrozměrnou představivostí. Případná chyba totiž má fatální následky, já se tomu naštěstí zvládám vyvarovat. Je to ale vždycky napětí, když čekáte, jestli bude třeba správně sedět branka,“ zdůrazňuje muž.

Svým zákazníkům se Zouhar snaží maximálně vyhovět. „Takový je princip hry. Stává se samozřejmě, že to některý z nich nedomyslí. Je to třeba architekt, který správně nezhodnotí moje možnosti. Všechno je ale o vzájemné domluvě,“ říká kovář.

Zvláštní význam má pro něj práce s užitkovými předměty. Souvisí to s tím, že je vždy vyrábí pro někoho konkrétního. „To je zásadní. Pokud třeba motyčka není správně natvarovaná, budou vás bolet záda. Pokud jste třeba řezník a pracujete s nožem osm hodin denně, potřebujete, aby vám perfektně sedl do ruky. Je to spíše o funkčnosti než o kráse, ale zároveň se to nevylučuje,“ zdůrazňuje Zouhar.

Čas strávený nad prací na jedné zakázce se různí případ od případu. Na těch nejnáročnějších dělá i tři měsíce. „Velice náročné byly třeba mříže k bučovickému zámku. Jsou velké, těžké a obtížné na manipulaci,“ uvádí kovář jako příklad.

V dílně pracuje sám, pokud zrovna neřeší problém, který je nad jeho možnosti. Má syna, který však ke kovařině rozhodně netíhne. „Zaujaly ho traktory, takže dnes pracuje ve výzkumu a vývoji zetoru. Občas mi i tak vypomůže," říká Zouhar.

Takzvané umělecké kovářství je pro něj důležité i proto, že je lépe honorované. O řadu tradičních výrobků už lidé dnes nemají zájem. „Tradiční nářadí jsem třeba dělal jen pro pár lidí. Klasické sekery také nikdo nepotřebuje. Všechno to je o poptávce,“ dodává kovář Jiří Zouhar, který se ale svého řemesla v Kloboučkách drží dál.