Vysokoškolský učitel, autor řady publikací, ale také člověk, který podporuje aktivity přispívající k rozvoji ekologického jednání a oživující společenský život na venkově. Nejen tím je Pavel Klvač z Drnovic.

 

Jaký je vztah současných venkovanů k přírodě?
Je otázka, jestli dnes ještě vůbec lze o venkovanech v tradičním smyslu mluvit. Zdaleka ne každý, kdo žije v malé obci, je venkovanem. Rozdíly životního stylu města a vesnice se stírají. Například dříve samozřejmé samozásobitelství se stává na venkově minulostí. Pro mrkev se jezdí do supermarketu, rodiče vozí děti podívat se na kozu do zoo. Venkov se ztrácí kdesi v „meziměstí“.

 

A co ekologická vnímavost, kterou mnozí lidé venkovanům tradičně připisují?
Obávám se, že jde spíše o literární fikci než střízlivý nezaujatý pohled. Mýty o k přírodě šetrných a citlivých venkovanech je po mém soudu na čase pohřbít. Plundrování přírody na venkově je daleko staršího data než reálný socialismus. K ochraně venkovské krajiny a přírody tak mohou paradoxně více přispívat lidé z města nebo venkované s městskou zkušeností.

 

Co si myslíte o takzvané obnově venkova?
Dílem jde o velmi naivní a romantické představy, částečně zase o dobrý reklamní trik. Domnívám se, že všemožní developeři a manažeři mohou venkovu spíše škodit. Z vlastní zkušenosti vím, že peníze vynakládané na nejrůznější „strategie rozvoje“ venkova končí naprosto neúčelně. Životaschopný venkov se nedá naplánovat u kancelářského stolu. Může být pouze výsledkem autentických aktivit samotných venkovanů.

 

O co tedy usiluje vaše občanské sdružení Drnka?
Téměř osm let se pokoušíme neotřelými aktivitami stimulovat společenské a kulturní dění v Drnovicích a okolí, chránit místní přírodu a krajinu. Naše ambice jsou však v tomto směru skromné. Nepasujeme se do role žádných zachránců venkova. Děláme, co nás baví a v čem vidíme smysl. Nechceme se nechat vmanipulovat žádnou dotační politikou do role, se kterou nejsme ztotožněni. Byrokratický moloch si už mnohé aktivisty ochočil.

 

Jak se vám to daří?
Daří i nedaří. Máme radost třeba z toho, když se uchytí například nějaká nová tradice. Byť třeba na první pohled pošetilá. Osobně už si jaro v Drnovicích bez ekologické pouti k bažině nedovedu představit. O bažinu pečujeme od roku 2000. Od té doby se v ní život uspokojivě rozvíjí. Nově jsme tam zaznamenali výskyt čolka velkého. Jde o velikou vzácnost.

Na druhou stranu je mi líto, že někteří obyvatelé Drnovic by právě tudy chtěli vést silniční obchvat obce. Člověk si pak klade otázku, zda má všechno to pachtění vůbec smysl.

 

Vy se ale věnujete ochraně přírody i vědecky a pedagogicky. V jakém oboru?
Působím jako sociolog na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Snažíme se zde vystavět netradičně pojatý obor Humanitní environmentalistika, který se pokouší propojit humanitní a přírodovědná studia.

Náš zájem je orientován k filozofickým, sociologickým a psychologickým aspektům ekologických problémů. Tímto směrem se ubírá i naše badatelská orientace.

 

Jakému konkrétnímu tématu se v současnosti věnujete?
Momentálně směřuji pozornost k tématice vztahu lidí k lesu. Nedávno jsem se vrátil z badatelského pobytu v národním parku na Zakarpatské Ukrajině. Na svazích hory Pop Ivan se tam zachoval na evropské poměry mimořádně divoký prales. Divočina v takové podobě člověka nutně ohromí. O to víc vás pak mrzí, když vidíte, v jak neutěšeném stavu se nacházejí lesy u nás doma.

 

Máte na mysli špatný stav lesů v Česku, nebo na Vyškovsku?
Podoba lesů v našem regionu je odrazem obecnějšího stavu v České republice. To, co známe a považujeme za les, vlastně žádným pořádným lesem není. Smrkové monokultury našeho kraje mají blíže k řepnému poli než ke skutečnému pralesu. Krátkozraké hospodářské zájmy zde jednostranně vítězí nad zájmy ekologickými. Samozřejmě ke škodě přírody i nás samých.

 

Vaše publikační činnost je bohatá. Píšete o Drnovicích, Vyškovsku, ale i obecnější odborné studie. Co právě chystáte?
Začátkem prázdnin vyšel nákladem Masarykovy univerzity sborník Člověk a les, který jsem připravoval do tisku letos v zimě. Sborník obsahuje antropologické, kulturně historické a estetické statě předních českých odborníků na dané téma.

Aktuálně probíhají práce na knížce o přírodě Drnovic a okolí, kterou připravujeme ve čtyřčlenném autorském týmu. Výhledově bychom pak rádi vydali s vyškovským historikem Radkem Mikulkou knihu o památných stromech na Vyškovsku.

 

Snažíte se nějakým způsobem propojit regionální aktivismus s akademickými aktivitami, nebo jsou to pro vás dva odloučené světy?
Mezi kavárenským akademismem a venkovským aktivismem je rozdíl řekněme jako mezi instantní kávou bez kofeinu a řádným „turkem“. Přecházení hranice mezi oběma světy je však dobrodružné a často i vtipné. Pokud to jde, zapojuji své studenty do regionálních projektů.

Z této spolupráce Drnky a univerzity vzešla výstava a publikace Kulisy venkovského života. Do tisku pak se studenty připravujeme další knížku s názvem Na tom našem dvoře… Opět půjde o sociologicko-fotografickou studii obcí mikroregionu Drahanská vrchvina, tentokrát o doznívajícím samozásobitelství.

 

Jaké výhody má pro vás bydlení na venkově? Cítíte se být venkovanem?
Rozhodně jsem vzdálen nějaké nostalgii po „staré venkovské idyle“, žebřiňák osázený květinami bych si před dům nepostavil. Není mi smutno po vesnických tancovačkách ani po někdejší sociální kontrole. Venkov je pro mě především volný prostor ke klidnému svobodnému pohybu. Za tento dříve samozřejmý statek jsou dnes mnozí lidé ochotni stále více zaplatit.

Když se tak v noci vracívám od bažiny z poslouchání žab a pozoruju mámivé světélkování televizních obrazovek z oken okolních domů, přepadá mě pocit, že žádný venkov už neexistuje.