Jak dlouho jezdí vaše rodina s kolotoči do Drnovic?
Martina: Máma byla za svobodna Nová. Už její tatínek, náš dědeček František Nový, jezdil do Drnovic kolotočovat.
Václav: Náš otec se do rodiny přiženil v roce 1964. Takže táta sem jezdí padesát let. Děda dávno dřív.

Jak vypadá vaše každoroční putování?
Martina: Každý rok jezdíme jinak. Obyčejně začínáme u nás v Brně, na hodech v Bosonohách. První týden v květnu. Důležité akce na Vyškovsku jsou pro nás pustiměřská pouť svaté Anny a drnovická na Vavřince.
Václav: Naše cesty se pak rozcházejí. Jezdíme různě – na Moravský Žižkov, do Kyjova… Sejdeme se zase v Hodějicích u Slavkova.
Martina: A končíme na václavských hodech v Medlánkách.

Co děláte zbytek roku?
Martina: Jezdíme na akce. S nafukovacím hradem. Třeba na dětské dny. Kluci umí kdeco. Jezdí s náklaďákem. Umí svařovat. Opravujeme kolotoče. Sami jsme si je dělali. Češi staví kolotoče i do ciziny.
Václav: Na tři nebo čtyři měsíce si musíme najít příležitostnou práci. Každý rok jinou. Jenom kolotoče nás celý rok neuživí.

Máte některou ze štací raději než jiné?
Martina: Jsou to právě Pustiměř a Drnovice. Protože je to o prázdninách. Když jsme byli děti, nechodilo se do školy. Máme tady několik generací kamarádů.
Václav: V Drnovicích býváme čtrnáct dní, to jinde nejsme. Trochu si tu odpočineme. A ti kamarádi z dětství…

Co je dnes ve světě kolotočů jiného než dřív?
Martina: Vyjelo se v březnu a jeli jsme do listopadu. Dnes jsou všude nájmy. Někde hodně drahé. Nedá se stát jako dřív. Dřív jezdili tátové. Jeden kolotoč uživil celou rodinu. Akcí je stejně nebo méně. Atrakcí víc. Lidi chodí méně.
Václav: Dřív jsme patřili mezi kulturu, stejně jako divadla. Dnes do ní nepatříme a někde to vadí. Dnes mají lidi jinou kulturu – Vaňkovka, Olympia. Po revoluci jsou nové možnosti. Lidi tráví čas mezi obchody. Videohry jsou v mobilech, dřív to byly bedny v maringotkách. Začalo se to měnit tak asi v roce 1993.

Jaká specifika má život s kolotočem?
Martina: Není klid. Nevíš, co bude zítra. Dřív bývaly svatby mezi kolotočáři skoro pravidlem, dneska už je to volnější. Málokdo jiný takový život vydrží. Je to hrozný tempo. Chlapi to nezvládají fyzicky, ženský zase psychicky. Kolotočář musí mít rád lidi, děti. Jinak by to nešlo.
Václav: Je to fyzicky náročné. Pořád dokola stavět, bourat. Když se něco rozbije, musíš si hned sám poradit. Jinak kolotoč stojí. Do Drnovic se těším, že si za těch čtrnáct dní odpočinu.

Kam jste jako děti chodily do školy?
Martina: Bývala přihlašovací knížka. Za sezonu jsme vystřídali třicet škol. Každý týden jsme chodili jinam. Někde bývali vepředu, to pak bylo těžké. Jinde jsme byli zase vepředu my. Domácí školu jsme měli v místě bydliště. Tam jsme dělali zkoušky.

Jaká byla vaše nejdobrodružnější cesta? Jezdíte do zahraničí?
Martina: V letech 1988 a 1989 jsme byli dvakrát v Sovětském svazu – v Tatárii, Uzbekistánu, v Rusku, na Ukrajině. Vždy od půlky února do listopadu. Cesta vlakem tam a zpátky trvala vždycky měsíc. Sedmdesát rodin v maringotkách a s kolotoči na tři čtvrtě kilometru dlouhém vlaku.
Václav: Topili jsme naftou. Voda se sháněla, kde se dalo, když vlak zastavil. Někdy jsme stáli i pět dní. Pak se zase třeba dva dny bez zastávky jelo. Historek máme na knížku.

Jak vidíte budoucnost svého řemesla?
Václav: Dědeček říkával: „Jezdilo se i za války." A to byla hodně špatná doba.

PAVEL KLVAČ