Díla tohoto uměleckého kováře, který si získal respekt uznávaných odborníků, lze obdivovat po celé republice. Jak se stane z kluka, který rád kreslí a hraje si s dráty, mistr ve svém oboru? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jak jste se vlastně dostal ke kovářskému řemeslu?
Už odmala jsem měl výtvarné sklony, rád jsem kreslil a maloval. Otec byl stolař, vyřezával ze dřeva hlavičky loutek, to se mi také moc líbilo a snažil jsem se ho napodobovat. Starší bratr se učil zámečníkem a často něco vyráběl ze železa. Kov mi tehdy taky učaroval.
Dřevo vás neoslovilo? Vždyť je to taky ušlechtilý materiál, mohl z vás být třeba řezbář…
Lákalo mě, že kov je na rozdíl od dřeva takový nepřístupný, nedobytný. Dnes už samozřejmě uznávám, že práce se dřevem je také hodně náročná a krásná, ale já jsem zkrátka skončil u železa.
Jak se stane z kluka se zájmem o práci se železem kovář?
Otec mi doporučil Umělecká řemesla, což byla výběrová škola. Teorie se vesměs učila v Praze, dílny byly v Brně. Udělal jsem talentové zkoušky a přijali mě. Měl jsem tu výhodu, že jsem ke zkouškám už přinesl svoje práce.
Na škole se vám líbilo?
Umělecká řemesla byla výborná. Měli jsme dvouhodinovky, abychom se něco pořádně naučili. Chodili jsme fotografovat do terénu, modelovali jsme, vládla tam tvůrčí atmosféra. Jako kluka z dědiny mě samozřejmě oslovila i krása Prahy.
A jak tomu bylo v Brně?
Na této škole byla úžasná praxe. Na rozdíl od běžného učiliště jsme okamžitě začali pracovat na skutečných zakázkách. Takže jsem nejprve piloval klíč pro gotická vrata Staré radnice v Brně. Před čtyřmi lety jsem je opět opravoval, tak jsem si vzpomněl na svoje začátky.
Kovářské řemeslo vás tedy živilo i po vyučení…
Ano, zůstal jsem v Uměleckých řemeslech a pracoval na zakázkách. Po roce 1989 jsem si vybudoval vlastní živnost, i když už za komunistů jsem na povolení dělal soukromě svoje věci.
Nezatoužil jste někdy po jiném povolání?
Nikdy. Je to dar, když člověk dělá, co ho baví. Práce je to různorodá, člověk se u ní nenudí. Nejvíc mě baví restaurování.
Stalo se vám někdy, že jste chtěl s prací praštit? Že se vám něco nedařilo?
Ani ne, těžká zakázka je pro mě vždycky výzva.
Která vaše práce patřila mezi nejobtížnější?
Asi arkýř v Křenové ulici v Brně. Všechno se muselo rozebírat ručně, protože v blízkosti vedla trolej, takže jsme nemohli využít jeřáb. Bylo to náročné i fyzicky, nejenom po technické stránce.
Na které zakázky vzpomínáte nejraději?
Asi na rekonstrukci Obecního domu v Praze. Mám moc rád secesi, takže už proto mě tato práce oslovila. Byl tam také dobrý kolektiv památkářů.
Nemíváte právě s památkáři problémy? Kolují zvěsti o jejich nesplnitelných požadavcích…
Je potřeba je tolerovat a věci si vyříkat. Právě v případě Obecního domu jsme se dostali trochu do sporu. Chtěl jsem odstranit konzolky na vlajky, protože nebyly na domě původní, pocházely až ze šedesátých let. Ale památkáři trvali na opaku. Pak ale objevili staré snímky domu a zjistili, že jsem měl pravdu. Doktor Jerie se mi přede všemi omluvil a vycházeli jsme spolu pak výborně.
Můžete jmenovat svoje nejzajímavější práce z Vyškovska?
Určitě bych zmínil například Strakošův dům v Bučovicích, kde jsem rekonstruoval vrata a krásné zábradlí nebo bránu na slavkovském zámku.
Co si nejčastěji u vás objednávají běžní zákazníci?
Většinou zábradlí, mříže a kované lampy. Valnou většinu objemu mých zakázek ale tvoří restaurátorské práce. Pořád dělám návrhy, někdy se bavím i moderními věcmi, jako jsou kované plastiky. Ty vyrábím spíš pro svoje potěšení, vystavuju je také na mezinárodním kovářském setkání Hefaiston, které se každoročně koná už od počátku 80. let minulého století na hradě Helfštýně.
Byl jste i v zahraničí. Můžete srovnat, jak jsme na tom v oblasti kovářského řemesla v porovnání se světem?
Myslím, že pořád velmi dobře. Je tu ovšem jeden rozdíl. V zahraničí přísně rozlišují mezi masovou výrobou a pravým řemeslem. U nás to tak stále není. Někdo si nakoupí za studena lisované akanty a šišky, posvařuje to nesmyslně a hned je z něj kovář. Zákazníci by chtěli nejradši poctivé ručně dělané výrobky za ceny v supermarketech. Na druhou stranu je čím dál víc lidí, co mají právě o kvalitní věci zájem. Dřív si lidé kupovali právě v obchodech krbové nářadí, takže jsem ho prakticky nevyráběl. Dnes už se objevují zákazníci, co chtějí vykovat poctivě právě tohle náčiní. Aby jim vydrželo na celý život.
Kovařina je asi dost dřina. Máte velkou sílu?
Dát si na rameno půl metráku pro mě fakt není žádný problém. Těžká fyzická práce je podle mě pro zdraví lepší než sedět za stolem v kanceláři. Kdysi mě bolívala záda, ale to jsem na radu svého výborného obvodního lékaře vyřešil jízdou na kole.
Když už jste to nakousl, jaké jsou vlastně vaše koníčky kromě kovářského řemesla?
Jsem členem skupiny historického šermu Buhurt, každoročně se účastníme ve francouzských napoleonských uniformách vzpomínkových akcí k výročí bitvy tří císařů u Slavkova. Zkrátka doba napoleonských válek je taky moje velká vášeň. Se ženou nás nadchnul nordic walking, hůlky jsme dostali od dětí. Je to výborná věc, milujeme turistiku a s touhle pomůckou toho nachodíme tak o třetinu víc než dřív.
Máte už svého nástupce?
Syn se nepotatil, řemeslo ho nechytlo. Ale nástupce mám, je to můj tovaryš Tomáš Gala z Nížkovic. Je opravdu moc šikovný.
