Klávesy, akordeon a zpěv se postupně dávaly dohromady asi od roku 1990 v kozlanské hospodě. Žánrově přitom není kapela vyhraněná: hraje polku, valčík, lidovky, ale také modernější písničky, jako například známé kusy od Olympiku nebo Kabátů. „Oficiálně zrod naší skupiny datujeme do roku 1992. Začalo to tak, že Roman Vaculčík brával do hospody harmoniku. Postupně se k němu přidal Vladimír Ostřížek s bubnem a nakonec já s klarinetem a saxofonem. Tak vznikly takzvané Zpěvy páteční, kdy jsme každých čtrnáct dní v Kozlanech vystupovali. Hospoda byla zaplněná a lidé se dobře bavili," vzpomíná kapelník Blahoslav Frank.

Dechovky opustili

Každý z trojice měl už tehdy za sebou bohatou muzikantskou minulost. „Já začal hrát na trumpetu už někdy v sedmé třídě. V patnácti jsem pak přešel na bicí a s nimi jsem udělal talentovky do Posádkové hudby Vyškov, kde jsem se spřátelil s Blahoslavem. Především jsem ale dvacet let působil v dechovce Hovorané," zdůrazňuje bubeník Ostřížek.

Frank s Vaculčíkem zase dlouhá léta hráli taktéž v dechovce, a to v Podborance. Před několika lety si ale postupně všichni tři stanovili Kozlaňáky jako prioritu a z dechovek odešli.

Ačkoli je uskupení už dvě desetiletí známé jako trio, Frank předpokládá, že by se do budoucna mohlo rozrůst. „Asi před dvěma roky jsme uvažovali o tom, že bychom mezi sebe vzali nějakou zpěvačku. Potom jsme ale začali vystupovat v jedné soukromé televizi, což změnilo mnoho věcí a nápad šel stranou. Ale neupouštíme od něho: za rok nebo za pět se k němu možná vrátíme a své řady rozšíříme," přemítá kapelník.

Říkají o nich
Každý měsíc Kozlaňáci vystupují ve vyškovské restauraci U Kopinců. „Je to skvělá parta do nepohody. Lidé je mají rádi, protože to jsou vstřícní, skromní a obyčejní kluci. Obdivuji, jak dokáží vytvořit skvělou uvolněnou atmosféru a všem okolo zvednout náladu," chválí Marcela Kytková z Vyškova, která kapele vystoupení v restauraci zajišťuje.

Vzhledem k tomu, že absolvují v průměru sedmdesát, někdy ale i sto vystoupení do roka, těžko by si na dvě kapely, jak měli zvykem dřív, a povolání našli čas. „Skloubit práci s hraním je těžké, ale zatím se nám to daří. Hrajeme samozřejmě především o víkendech, ale leckdy nás někdo požádá, abychom vystoupili i ve všední den. A především jezdíváme do stále vzdálenějších končin. Dřív představovalo naše teritorium okolí padesáti, maximálně sto kilometrů od Vyškova. Teď jezdíme třeba i tři sta padesát kilometrů daleko: třeba do Týna nad Vltavou nebo České Lípy. Cestování je vlastně to nejnáročnější. Dvě tři hodiny hrát není problém, ale dvě tři hodiny cesty tam a stejnou dobu zase zpátky, to je právě to únavné," podotýká kapelník.

Popularita skupiny podle jejích členů v poslední době rychle stoupá především díky vystoupením v televizi. Kozlaňáky do ní dostal před dvěma lety přítel muzikant, který do studia poslal jejich demo nahrávku. Jaký to mělo ohlas, lze vyložit několika čísly: za jediný rok vydala skupina čtyři CD a DVD, zatímco za předchozích dvacet let navzdory několika plánům ani jedno. První sady jejich nahrávek se prodalo za půl roku asi dva tisíce kompletů. Bez přispění televize, jak odhaduje Frank, by se udalo maximálně tři sta kusů. V rámci vysílání pak kapela dvakrát až třikrát do roka vystupuje před publikem v řádech tisíců posluchačů.

Nejvíc na ně podle Franka přišlo tři tisíce sedm set lidí. „To je něco, co bych každému muzikantovi přál zažít. Když vám aplaudují tisíce lidí, běhá z toho mráz po zádech. Je to ohromný zážitek," cení si kapelník.

Stejně tak si ale muzikanti užívají každé vystoupení, ať už pro dvě stě lidí na zábavě, nebo pro pár desítek na soukromé akci. „Pro mě je muzika po rodině to nejdůležitější v životě. Až za ní je práce a ostatní věci," říká Ostřížek.