Když byl u odvodu, tehdy tam propagovala dárcovství pracovnice Červeného kříže. „Problém s odběry jsem nikdy neměl, nejdřív jsem daroval krev jen na upozornění Červeného kříže, později jsem začal chodit pravidelně jednou za čtvrt roku z vlastní iniciativy,“ prozrazuje Zacpálek.

Na odběry krve se dokonce těšíval, poněvadž se při nich setkal s přáteli, kteří pravidelně tekutinu rubínové barvy darovali.

Třiačtyřicet let pracoval jako elektromontér v bývalých UP závodech Rousínov. „Osmého prosince mám jít do důchodu,“ uvádí.

Obavu, že by nevěděl, co s volným časem, však nemá. Dárce žije ve velkém domě, v jehož jedné části se nachází obchod. Často se stává, že přiloží ruku k dílu a vytíženým prodavačkám pomůže navážet zboží či vybalovat. Určitě ani jako důchodce nezapomene na rodinu, která se schází v jeho domě. Kromě dvou dětí přibylo do jeho rodiny i šest vnoučat, kterým se pravidelně věnuje. „Jednu z vnuček vozím na tenisové tréninky do Slavkova, možná z ní bude nová Hingisová,“ směje se dárce. K poslednímu odběru Bohumil Zacpálek dostavil už více než před rokem. „Vzpomínám, že to bylo týden předtím, než jsem měl nehodu. K té došlo 11. listopadu,“ vzpomíná na neveselé chvíle čestný dárce.

Projíždějící auto ho srazilo při cestě z práce. Kromě zlomených rukou a žeber přibylo i krvácení do mozku, se kterým skončil v brněnské nemocnici.

Ani při této nepříjemné havárii však nepotřeboval to, co jiným hojně dopřával. „Nikdy jsem cizí krev nedostal. Vlastně pokud bych ji dostal, těžko bych ji potom mohl darovat. Do pětašedesáti by mi zdravotníci párkrát mohli trochu krve upustit,“ usmívá se držitel pamětní medaile Bohumil Zacpálek.