K jejich pramalé radosti se ale také území našeho okresu stalo na počátku devatenáctého století centrem, kde se rozhodovala tehdejší evropská politiky, a to pomocí zbraní.
Předehrou světoznámé bitvy tří císařů u Slavkova bylo triumfální tažení francouzského císaře Napoleona s jeho vojsky do Rakouska. Armáda císaře Františka I. kapitulovala u Ulmu a nakonec dokonce opustila Vídeň a začala se přeskupovat u Olomouce. Tam se k ní připojila vojska ruského spojence cara Alexandra. Koalice, kterou podporovala Velká Británie, jež právě zničila francouzské loďstvo u Trafalgaru, doufala, že se její řady rozrostou také o Prusko.
Nyní to byl Napoleon, kdo se najednou ocitl v nepříjemné situaci. Jeho povaze bylo nicméně zcela cizí, aby nečinně přihlížel, jak jeho nepřátelé sílí. Rozhodl se je rozdrtit smělým úderem. A shodou okolností se odehrál na sklonku roku 1805 právě u městečka nad Litavou.
Francouzský vojevůdce mazaně předstíral, že je v koncích. Jeho přední hlídky před nepřítelem jakoby v panice prchaly. Při jednání s carovým vyslancem, knížetem Dolgorukým, se Napoleon tvářil, jakoby mu nešlo o nic jiného, než o uzavření míru. Spojenci tak nabyli nezdravého sebevědomí.
K jejich nevýhodám patřilo kromě jazykových bariér také pestré velení, v němž čelné pozice zaujímali mnozí lidé spíš na základě svých společenských styků a šlechtického původu než vojenských zkušeností. Výjimkou byl vrchní velitel spojeneckého vojska generál Kutuzov, jenž rozbil svůj hlavní stan v Křenovicích. Kutuzovovu opatrnost bohužel nesdílela ani většina členů jeho štábu, stejně jako car a rakouský císař.
Napoleon mezitím vybudoval svůj hlavní stan na vrcholu Žuráň, předtím byl na Pozořické poště. Vyklidil dokonce strategicky významné Pratecké výšiny, jež ihned obsadili spojenci. Naopak svá vojska opevnil na Tvaroženském kopci, jenž jeho vojáci pojmenovali Santon podle stejnojmenného vrchu, který poznali na tažení až v dalekém Egyptě. Dnes se tam konají rekonstrukce slavné bitvy.
Napoleonovo vojsko se rozložilo na Zlatém potoce proti Prateckým výšinám (pravé křídlo pod velením generála Soulta), mezi Tvarožnou a Šlapanicemi (Bernadotte), levému křídlu vele maršál Lannes. Nemělo zřejmě ani osmdesát tisíc mužů a bylo tak podstatně slabší než armáda jeho protivníků.
V pondělí 2. prosince 1805, v den výročí Napoleonovy korunovace, bitva vypukla. Spojenci chtěli smělým úderem z jihu zničit francouzská vojska u Sokolnic a odříznout tak francouzskou armádu od Vídně a zatlačit ji do kopců a lesů sever od Brna, kde by ji postupně po menších částech rozdrtili. Nutno dodat, že Kutuzov radil k opatrnosti a dával přednost defenzivnímu vedení bitvy, jež by donutila Francouze odkrýt karty a postupně vyčerpala. Jeho rady nikdo nevyslyšel.
Mezi osmou a devátou ranní hodinou za husté mlhy vyrazila spojenecká vojska k Zlatému potoku. Dobrovolně tak téměř vyklidila Pratecké výšiny. Když první paprsky rudého slunce rozervaly cáry mlhy, jakoby věstily hrůzy krvavého střetnutí. Napoleon je nazval Slavkovským sluncem a do smrti na ně nezapomněl. Ohlašovalo totiž také jeho triumf.
Geniální francouzský vojevůdce viděl, že vše vychází podle jeho plánu. Ihned vydal rozkaz k útoku na Pratecké výšiny. Takzvaný Lví skok se vydařil. Před polednem návrší jeho vojáci dobyli. O výsledku bitvy, která zuřila ještě celý den, bylo prakticky rozhodnuto.
Kutuzov správně pochopil, že se rýsuje katastrofa. Legendární je jeho výrok, který pronesl poté, co ho trefila zbloudilá kulka do tváře: „Moje zranění není smrtelné, ale smrtelná rána je tam!“ Ukazoval přitom na Pratecké návrší, které obsazovali vojáci v uniformách barvy francouzské trikolóry.
Zoufalí spojenci se snažili Francouze zatlačit. Ke Starým vinohradům na Prateckém návrší vyslali elitní jednotky: carovu gardu pod velením velkonížete Konstantina. Dvoumetroví vojáci nebyli jen tak někdo, ale ruská společenská smetánka. Feudálové, kteří vlastnili obrovské statky stejně jako stovky a tisíce bezprávných nevolníků i s jejich dušemi.
Napoleon proti nim vrhl také výkvět své armády. Egyptské mameluky s křivými šavlemi na arabských koních, jízdní myslivce a granátníky. Francouzská jízdní garda, i když decimovaná kartáčovou palbou, pronikla do sestav Rusů. Statečně bojovala s ruskými jezdci, masakrovala pěchotu. Výkvět ruské armády, Semjonovský, Preobraženský a Izmajlovský pluk byly v troskách. Sám velkoníže Konstantin jen tak tak vyvázl životem.
Napoleon roztrhl spojenecká vojska ve dví. Vše už pak bylo jen otázkou času. I jinde probíhaly těžké boje, třeba v Sokolnicích, u Tvarožné, Křenovic a Holubic. Jenže Napoleon si už hrál s protivníkem jako kočka s myší. Jeho manévry na likvidaci ustupujících vojsk byly už rutinou brilantního taktika. Přesto se dopustil jednoho omylu. Domníval se, že spojenci budou ustupovat k Olomouci a oni zatím prchali na jih. Spousta vojáků se tak zachránila před zajetím.
Přesto byla porážka spojeneckých vojsk zdrcující, ztratili téměř třicet tisíc mužů, tedy zhruba každého třetího vojáka. Napoleon po vítězné bitvě přespal na slavkovském zámku a 4. prosince uzavřel s Františkem I. příměří u Spáleného mlýna poblíž Násedlovic. Pruský vyslanec, který přijížděl k Napoleonovi s vyhlášením války, musel obrátit o sto osmdesát stupňů. Francouzskému vojevůdci gratuloval k vítězství.
Jako každá krvavé střetnutí, i bitva u Slavkova neměla vítěze, ale jen poražené. Padla také spousta Francouzů, stovky jich mřely ještě dávno po boji na následky zranění, nemocí a podvýživy. Bojující armády vydrancovaly celý kraj Slavkovského bojiště, sedláci neměli co do úst. Spousta z nich zemřela na nemoci a hlad. Pochovaní jsou společně s vojáky například v hromadných hrobech na Zlaté hoře mezi Křenovicemi a Sokolnicemi.
