Podnik sice stojí teprve krátkou chvíli, ale už má stálé štamgasty. „Máme tady návody na přípravu různých nápojů, ale děti si můžou umíchat, co chtějí. Baví je to, většina už tu byla několikrát," podotýká mladá barmanka Šarlota Fortelná.

Ta patří k několika dobrovolníkům, které shromáždil Otnický SAD, tedy Sdružení aktivních dětí. Jednou z aktivit spolku je právě pořádání Indiánského odpoledne, které dnes píše svůj třetí ročník. „Za celý rok organizujeme hodně akcí pro děti a mládež, ale v létě se toho dosud tolik nekonalo. Pak ale za námi přišla Věra Neužilová s nápadem uspořádat indiánské odpoledne," připomíná členka spolku Dagmar Kovaříková.

Jako z mayovky

Jak vzpomíná Neužilová, návrh vzešel z klasické prázdninové nudy. „Navedla mě na to kamarádka, která nám s organizací pomáhá i dnes. Byly jsme s dětmi v parku a řeč přišla na to, že přes léto není moc, co dělat. A první téma, které nás napadlo, byli indiáni, protože se k létu tak nějak hodí. Začali jsme s dětmi připravovat týpí, vyrábět kostýmy a tak podobně. Rok od roku toho přibývá, moc nás to baví," líčí maminka, jejíž indiánský kostým si co do propracovanosti v ničem nezadá s filmy o náčelníkovi Vinnetouovi.

Tematice se přizpůsobuje i řada dětí, kterých se každý rok do dočasné indiánské rezervace sejde několik desítek. „Vždy tak mezi šedesáti až osmdesáti a letos to bude podobné. Každé dítě dostane při vstupu kartičku, kam mu napíšeme jméno, které si vymyslí: máme tady třeba Zuřící býky nebo Tančící oblaky," ukazuje Kovaříková.

Ani účastníci bez kostýmu však zpravidla neodejdou nepoznamenaní zdejší tematikou. Mezi různými stanovišti nechybí třeba výroba náramků nebo malování na obličej.

Loni se vyráběly lapače snů, letos se zase staví westernové městečko. To zahrnuje barvení papírových krabic, při němž tu a tam dojde ke klasické potyčce mezi znepřátelenými indiánskými kmeny. Omezuje se však jen na šermování štětci, takže výsledkem je pouze pomalovaná kůže a něco barvy na oblečení.

Kromě westernového města se tu nachází také středověký hrad. Skákací. Je to sice trochu mimo tematiku, ale soudě podle spokojeného křiku dětí uvnitř to rozhodně nikomu nevadí. Odpolední náplň se skládá i z plnění úkolů. „Malování na obličej nebo westernové městečko jsou doprovodná stanoviště. Máme tu pak ještě pět dalších soutěžních: například skákání v pytli, střelba na slaměný terč, hod lasem nebo hod na cíl," vyjmenovává Kovaříková.

Vzápětí podává dalšímu malému indiánovi tenisový míček, pod jehož úderem se následně sype na zem řada už notně potlučených plechovek. „Za každé splněné stanoviště dostane dítě razítko, a když jich nabere všech pět, může si jít pro odměnu," dodává.

V jednom okamžiku se však všechna stanoviště zničehonic skoro vylidní. Důvod je brzy zřejmý. Nikdo si nechce ujít pravděpodobně zlatý hřeb odpoledne: příležitost projet se na poníkovi, který právě dorazil.

Pomocné ruce

Příští rok indiánský tábor pravděpodobně vyroste u fotbalového hřiště znovu. Jak se ovšem organizátorky shodují, všechno záleží na tom, kolik se podaří sehnat lidí, kteří by se o to postarali. Zvlášť přes prázdniny to vůbec není jednoduché. „Ráda bych akci udělala v mnohem větším měřítku, ale bohužel. Řeknu to na rovinu: není dost dobrovolníků," netají se Neužilová.

Přesto je však sdružení spokojené. „Hlavní je, že si to děti užívají. Teď se pomalu začneme chystat na další akci: v září nás čeká drakiáda," plánuje Kovaříková.