Mezi nejslavnější, byť vymyšlené, lukostřelce patří například elf Legolas z Pána prstenů nebo superhrdina Hawkeye z komiksu společnosti Marvel. „Legolas se mi vždycky líbil. I když jezdit na štítě a střílet bych asi nezkoušel," směje se talentovaný mladík.

K lukostřelbě se dostal před několika lety. „Vždycky jsem si ji chtěl vyzkoušet. Nakonec jsem si na internetu zjistil, jak to s lukostřelbou vypadá v okolí Vyškova. Přímo tady bohužel žádná možnost tréninku není, a tak musím dojíždět do Prostějova," vysvětluje Jan.

Mistr republiky

Mezi jeho největší úspěchy patří první místo na mistrovství České republiky v halové sezoně. Má i další medailová umístění ve svých kategoriích, často bývá druhý nebo třetí. Tréninky mu zaberou asi čtyři hodiny týdne, závody často větší část víkendu.

Lukostřelecká sezona je rozdělená na dvě části zimní a letní. „Přes léto je venkovní sezona, v zimě halová, díky tomu můžeme střílet celý rok. Obě sezony jsou vlastně úplně oddělené, mají jiné parametry," vysvětluje lukostřelec.

V hale střílejí soutěžící na osmnáct metrů. „Ve venkovní sezoně je to mnohem dál, začíná se na třiceti a končí většinou na osmdesáti metrech," říká Jan, který závodí s reflexním lukem.

Ten se od klasického rovného luku liší hlavně speciálním zakřivením ramen. „Je na něm navíc mířidlo a takzvané stabliky, aby byl luk lepší do ruky," popisuje Jan.

Cílem střelců je co nejlépe trefit terč. „Jsou klasické, boduje se samozřejmě podle vzdálenosti od středu. Střed je žlutý, za deset a devět bodů. Potom je červená za osm a sedm bodů, modrá za šest a pět, černá za čtyři a tři body a bílá za dva a jeden bod," upřesňuje mladý lukostřelec bodování.

Na závodech i při tréninku používá karbonové šípy. „To je spíš na vkusu a preferencích každého lukostřelce, existují i šípy hliníkové, duralové nebo obyčejné laminátové, ty jsou spíš pro rekreační střelbu. Já jsem si karbonové šípy oblíbil," podotýká Jan.

Venkovní střílení na rozdíl od halového ovlivňuje také počasí a povětrnostní podmínky. „Je to rozhodně těžší, navíc jsou tam větší vzdálenosti. Sice jsou tam také větší terče, ale tolik to zase nepomůže. Takže radši střílím v hale. I proto, že je to větší zábava," směje se Jan.

Jako snad každý kluk a velká část dívek, i on zkoušel jako dítě vyrábět luky a šípy z klacků nalezených v lese a trefovat se s nimi do terče. „Stejně jako ostatní jsem si tehdy myslel, že je to hrozně jednoduché. Prostě se natáhne luk, vystřelí se a trefí se. Samozřejmě jsem brzy přišel na to, že to tak není. A když jsem se tomu začal věnovat závodně, pochopil jsem, že to dětské střílení nemá s tím skutečným nic společného," vysvětluje lukostřelec.

Začátky tak pro něj byly krušné. „Nejdřív mi to vůbec nešlo. Než jsem se vůbec naučil, jak mám stát, techniku střelby a další věci, tak to zabralo docela dost času. Ale určitě toho nelituji," usmívá se Jan.

Sedmdesát metrů

Nejdelší vzdálenost, na kterou je v současné době schopný zasáhnout terč, je sedmdesát metrů. „Na delší vzdálenost bych něco většího asi trefit dokázal, ale ještě jsem to nezkoušel. Muži střílejí až do devadesáti metrů, delší vzdálenost už nebývá," podotýká Jan.

Žádné velké vzory v lukostřelbě nemá. „Tohle není nijak světově známá sportovní disciplína, takže ani opravdu dobří střelci většinou nezasvěceným nic neřeknou. A přiznám se, že mezi nimi žádný vzor nemám. Pokud bych měl někoho uvést, tak střelce od nás z oddílu, kteří jsou vážně dobří. Jednou bych chtěl střílet jako oni," přeje si mladík.

Mistrovství světa v lukostřelbě podle něj většinou vyhrávají Korejci. „Těžko říct, čím to je. Myslím, že je to částečně vrozené, v téhle části Asie se z luku střílí už tisíce let, takže to možná bude hrát roli. Myslím si, že já to nikdy takhle nezvládnu," usmívá se Jan.

Hlučnější sestra lukostřelby ho nikdy moc nelákala. „U dědy jsem zkoušel střílet ze vzduchovky, to mě bavilo, ale nad sportovní střelbou jsem nikdy nepřemýšlel," dodává mladý lukostřelec.