Je sobota dopoledne a vyškovský zoopark právě slavnostně otevírá Hanácký statek, největší investici a stavbu v dějinách zoo. Přesnou repliku statku z Lysovic, která slouží jako vzdělávací centrum, v sobotu přišly navštívit desítky lidí.

První, co přitáhne pozornost hned po vstupu do statku, je figurína v kroji. „Jé, tati, mamka má doma taky takovou panenku. Ale menší,“ hlásí asi pětiletý chlapec a tiskne nos na sklo, za kterým je krojovaná postava ukrytá. Otec vrtí hlavou a za ruku ho vede dál do nitra statku.

V jedné světnici se ukrývají tří dívky, každá zaměstnaná něčím jiným. Jedna spřádá vlnu na velkém kolovrátku, druhá na menším, který má položený na stole. Třetí ze spředených nití tká plátno na tkalcovském stavu. Ve světnici jsou zatím samy, návštěvníci přijdou zřejmě později.

To na dvorku statku je podstatně živěji. „Helena, Helena pyšná, pyšná, ona k nám, ona k nám nepřišla…“ ozývá se zvenčí. A když člověk vystrčí hlavu ze dveří, ozáří ho slunce a v něm bíle svítící nadýchané rukávy, pestrobarevné sukně a šátky. Dětský folklorní soubor Klebetníček z Vyškova předvádí nejznámější hanácké tance, takzvanou Hanáckou besedu. Jednotlivé tance jim předříkává vedoucí Klebetníčku Marie Pachtová a dívky se točí jako čamrdy.

Hned vedle ve světnici můžou návštěvníci najít další ukázku zpracování vlny. Věra Trávníčková z Kojetína a její dcera Kateřina tam na ručním vřetýnku a s kartáči na rozčesávání vlny předvádí, co všechno se dá udělat s vlnou, která ještě nedávno hřála ovce ve vyškovském zooparku. „Je vidět, že ty ovečky běhaly všude možně, vlna je i teď ještě plná suché trávy a větviček,“ ukazuje Věra Trávníčková, že před tím, než z vlny vznikne hladká nit, je potřeba spousta práce.

Její dcera Kateřina zatím vlnu rozčesává dvěma plochými hřebeny s tenounkými drátěnými háčky. „Zdá se to těžké, ale není. Vlna je vyčesaná, když se z jednoho hřebenu přenese na druhý. Tohle mi včera trvalo asi dvacet minut,“ naznačuje pohyb směrem ke stolu, kde už leží chumáč vyčesané vlny.

Věra Trávníčková spřádá vyčesané rouno na ručním vřetýnku. „S kolovrátkem je to samozřejmě rychlejší, i ta nit je úhlednější, ale na druhou stranu, kolovrátek si s sebou nikam nevezmete. Tohle můžete přenášet, jak se vám zlíbí,“ vysvětluje výhody vřetýnka, které se vesele točí.

Lidem, kteří se přijdou podívat, nabízí možnost si česání i spřádání vyzkoušet a ovčí vlnu si osahat. „Nechcete si sáhnout?“ nabízí dvěma příchozím dívkám. Vzápětí se zarazí a rozesměje. „Aha, vy jste ta konkurence s kolovrátkem, vy to znáte,“ směje se Trávníčková, protože návštěvnice nejsou nikdo jiný než dívky z vedlejší světnice.

Statek neláká jen svou vrchní částí. Přes stodolu se lidé můžou dostat i dolů, pod úroveň země. Tam se skrývá akvateraristická expozice nazvaná Moravská řeka. Díky ní si lidé a zvlášť děti můžou prohlédnout zvířata, která dnes ve volné přírodě zahlédnou jen zřídka. Vedle užovky, která spokojeně odpočívá ve vodě, se pomalu a rozvážně přesouvá rak a vedle se třpytí drobné rybky. Statek tak nabízí něco opravdu pro každého.