Alespoň to potvrzují pracovníci dvou takových zařízení, které člověk najde ve vyškovském okrese. „Na ubytování u nás lidé čekají průměrně dva roky. Záleží ovšem na okolnostech,“ uvedl ředitel Domova důchodců v Hvězdlicích Jiří Žák.

Domov je určený jak pro seniory, kteří vyžadují pravidelnou ošetřovatelskou péči, tak třeba i pro lidi s Alzheimerovou chorobou. První zmínění můžou zažádat o pobyt, pokud mají šedesát a víc roků, druzí pak od padesáti let.

Aby se tam ovšem člověk dostal, musí vyplnit přihlášku. A pak čekat, až se uvolní místo. Stejné je to ve vyškovském domově důchodců. Pokud je zájemce až na konci pořadníku, dostane se do zařízení třeba až za několik let.

„S muži je to o něco jednodušší. Je jich totiž méně. Ti můžou čekat jen několik málo měsíců. Horší je to s ženami. Ty zůstávají v pořadníku klidně dva až tři roky,“ uvedla jedna ze zaměstnankyň vyškovského Domova pro seniory, který přijímá lidi starší šedesáti let.

Co se týká čekací doby, Vyškovsko kopíruje celostátní trend. Podle odborníků se ovšem situace liší region od regionu. „Nejhorší to je v Praze, kde je největší převis mezi nabídkou a poptávkou. V menších obcích či městech, jež si postavily vlastní zařízení s větší kapacitou, jsou čekací lhůty výrazně kratší,“ říká prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb v ČR Jiří Horecký.

Podle něj jsou ale počty žadatelů zkreslené tím, že řada lidí si podává přihlášku preventivně, protože počítají s velkým počtem žadatelů.

(mig, šp)

Vzpomíná na přátelství s Menzlem

Bývalá redaktorka filmového studia Barrandov, herečka a také dlouholetá přítelkyně filmového režiséra Jiřího Menzela. Tím vším je třiaosmdesátiletá Vyškovanka Marie Rubešová, která žije ve vyškovském Domově se zvláštním režimem.

Velkou část svého života strávila v Praze, kde poznala spoustu významných osobností českého divadla i filmu. Nejvíce se sblížila právě s Jiřím Menzelem. „Je to velmi čestný člověk a výborný přítel. Za sedmadvacet let, kdy jsem s ním pracovala v Krátkém filmu Praha, jsem ho dobře poznala,“ vypráví stařenka, které tento muž byl oporou v nejtěžších chvílích života.

První ranou v životě pro ni bylo, když zjistila, že nemůže mít děti. A právě Menzel ji utěšoval. „Řekl mi: Mařenko, to nevadí, záleží na člověku. Máš šest sourozenců, o které se můžeš starat jako o své děti. Máš také zaměstnání, všechno se ti daří. Ke všemu tě lidé mají rádi,“ vzpomíná s vděčností.
Velmi těžké pro ni bylo také období po smrti manžela. Tím byl zpěvák Vladimír Rubeš, který si zahrál v několika filmech, jež byly natočeny v období mezi válkami. Opět to byl dnes slavný režisér, který jí přišel na pomoc.

Zároveň ji povzbuzoval, když se ocitla na divadelních prknech. Tři roky hrála o sobotách v pražském Divadle Na zábradlí. V jedné hře se dokonce ocitla po boku Rudolfa Hrušínského staršího.

Dokonce měla možnost zahrát si ve filmech. „Menzel mi nabízel nějaké role. Já jsem ale odmítala. Myslím si, že jsem nebyla tak nadaná,“ přiznává Rubešová, která prý někdy sama motivovala svého kamaráda k práci. „Jako redaktorka jsem na Barrandově hledala náměty pro některé štáby. Jiří však toužil po hraném filmu, ne po zpravodajském. Ale někdy moje rady poslechl,“ vzpomíná důchodkyně.

Třeba když natáčel film s vesnickou tematikou a do role obsadil ženu městského typu. „Tehdy si měl zavolal a řekl, že mám více zkušeností s venkovem. Ať mu prý poradím,“ usmívá se stařenka.

Dnes už se spolu osobně nestýkají. Rubešová totiž žije ve vyškovském ústavu sociální péče. S Jiřím Menzelem si však stále dopisuje a někdy si telefonují. „Ale on nemá moc času, takže mi nepíše tak často, jako já jemu. Do Vyškova jsem se přestěhovala v osmdesátém roce. Od té doby jsme se neviděli. Určitě bych ho ještě někdy ráda spatřila naživo. Snad se mi to podaří,“ přeje si Rubešová.

Josef Koudelka