Z nebe spadla spousta vody, je vedro, nebo spíš dusno k zalknutí. Současné počasí, jež některé lidi přivádí na pokraj mrákot, milují houby. A houby jsou zase životní láskou téměř každého Čecha. Když už vyrazit na houby, tak na pravé hřiby. Lesy Vyškovska jsou jich v těchto dnech plné, jenom vědět, kde je hledat.

Nejsem sice ve sbírání hub úplný nováček a rozhodně nemám problém poznat muchomůrku zelenou od holubinky, jenže donést z lesa koš hřibů, to už chce odborníka. A jednoho takového znám. Je to Josef Kalousek z Rousínova. Ačkoliv má na zádech už osmý křížek, po lese pořád běhá jako čamrda. A podle lidí, kteří mi ho doporučili, zná „fleky“, o jakých se mi ani nesnilo.

„V sobotu? To nebude dobré. V lese bude hlava na hlavě,“ nezamlouvá se mu můj návrh. Nakonec ho ale přemluvím. „Dobrá, vyrazíme k Olšanům, v sedm ráno u mě,“ souhlasí nakonec.

Má pravdu. Za olšanským rybníkem už brzy ráno stojí jedno auto vedle druhého. My ale vybavení povolením lesního správce jedeme mnohem hlouběji od lesa. Nakonec zastavujeme na krásné mýtině a vyrážíme na lov.

„Nechtě to být, ať máte místo na hřiby,“ radí mi můj průvodce poté, co se vrhám k první růžovce. No jen aby. V lese jsme už dvacet minut a nic. Pomalu začínám věřit, že všechny pověsti o králi hub byly jen myslivecká latina. Ale nakonec se přece dočkám. „Tak tady opatrně, bude jich tu víc,“ říká Kalousek a ukazuje mi v trávě několik krásných hřibů kovářů.

Pod vysokými buky jich nakonec nacházíme několik desítek. „Můj syn říká, že tohle je nejlepší houba do omáčky. Já sice nedám dopustit na praváky, ale v tomhle může mít pravdu,“ komentuje náš úlovek houbař.

Přicházíme do kouzelného lesa, všude ohromné buky a naštěstí nikde ani živáčka. „Tak tady běžte tak patnáct metrů ode mě nalevo a zapněte reflektory. Budou tu hřiby,“ dává mi instrukce můj průvodce.

Nelhal. Brzy vidím prvního dubáka. A dalšího. Znáte ten pocit, když najdete svůj první hřib, chvilku koukáte kolem a vidíte, že je vedle pět dalších? Srdíčko každého houbaře poskočí. Mám pocit, že to moje dostane brzo infarkt. Jsou to žně, jaké jsem ještě nezažil. Jeden hřib vedle druhého. Během půlhodiny plný košík.

Vyrážíme dál, tentokrát do doubravy. Tam nás sice někdo předběhl, ale i tak nacházíme slušnou sbírku hříbků. Ty už musíme dávat do igelitové tašky. Ideální to rozhodně není, ale houby nesu tak, aby luftovaly. A doma je hned zpracuju.

„Tak a teď se podíváme na smrkáče,“ udává cíl dalšího pochodu Kalousek. Následuje doslova smršť smrkových hřibů, které jsou jako vysoustruhované. A na rozdíl od dubáků jsou netknuté červíky. Okrajovat není třeba nic.
Houby už pomalu není kam dávat. Potkáváme několik houbařů, i oni měli úspěch.

„Je toho hodně a určitě člověk ještě něco přehlédne,“ říká přátelsky první z nich s plátěnou taškou plnou hříbků. „Ty praváky v igelitce, to není moc dobré,“ trochu mě zase pokárá další. Vím to, ale kam mám ta kvanta hřibů dávat? Třešničkou na dortu jsou na závěr dva oranžové kloboučky pod břízkami. Křemenáče zvané všeobecně na Vyškovsku janky patří mezi moje nejoblíběnější druhy hub.

Bilance dnešní výpravy: dva janky, sto dvacet pravých hřibů, čtyřicet kovářů, suchohřiby ani nepočítám… Největší houbařský úlovek mého života. Teď už ho zbývá jenom zpracovat. Nasušit, navařit omáčku, praženici. Ale to už je zase jiná kapitola.