Od mládí měla velmi ráda děti. Často je hlídala. Když dospívala, chtěla být zdravotní sestrou v jeslích. A přes různé životní zvraty se Květoslava Krejčířová z Dražovic dostala až k dlouholeté praxi zdravotní sestry dospělých. Lidé se na ni často obraceli, získala dokonce ocenění za záchranu života novorozence. Je ale třeba také zapálenou zpěvačkou. Dnes jí patří další díl pravidelného seriálu Osobnost Vyškovska.

Na podzim jste získala ocenění Jihomoravského kraje za záchranu čtrnáctidenního novorozence. Co pro vás znamená?

Dostala jsem pamětní medaili a Cenu Jihomoravského kraje za záchranu života. Doporučila mě naše starostka, ale myslím, že by se každý snažil pomoci, nevím, proč by mě kvůli tomu měli oceňovat.

Co se tenkrát stalo?

Sestřička strčila novorozenci kulatou žvýkačku do pusy. S manželem jsme se chystali do Vyškova, ale ještě jsem pekla táč. Manžel už byl nachystaný v autě, ale zavolala jsem ho zpátky. Beru to jako pokyn shůry, jinak bychom odjeli. Těch pár minut by se totiž stalo chlapci asi osudnými. Nasedli jsme do auta a sousedka s ním právě běžela v náručí.

Tušila jste hned, o co půjde?

Na první pohled to nevypadalo děsivě, ale měl bublinky u nosu, tak jsem věděla, že má problém s dýcháním. Popadla jsem ho za nohy hlavou dolů a bouchla jsem ho do zad. Nic nevypadlo, tak jsem mu strčila prst do pusy a v nosohltanu jsem nahmatala žvýkačku. Viděla jsem, že chlapce opouštějí síly, tak jsem pořádně zabrala a roztrhla ji na dva kousky, to už šla pěkně vyndat. Moc nescházelo k tomu, aby byl v bezvědomí, tak jsem ho vložila pod vodu, nadechl se a začal plakat. To jsem pocítila ohromnou úlevu.

Byl to výjimečný případ, kdy se na vás sousedé takhle obrátili?

Kdysi nebývaly rychlé zdravotní pomoci, takže se lidé obraceli na toho, kdo ve zdravotnictví pracoval. Tenkrát mě hodně volávali třeba k úrazům, stavům po mrtvici, infarktům… Nikdy jsem nikoho neodmítla, nepřipadám si ale ničím výjimečná. Znám své spolupracovnice a vím, že jsou stejně obětavé jako já.

Zažila jste nějaké překážky při cestě za svým vysněným povoláním?

Málem jsem ani sestrou nebyla. Požádala jsem si o přihlášku na zdravotní školu, ale tam mi řekli, že musím jít studovat zemědělství, protože rodiče měli hospodářství. To pro mě bylo první velké životní zklamání. Jenže pak jsem dlouhodobě onemocněla a rok jsem strávila léčbou na severní Moravě. Díky tomu pak ale rodičům oznámili, že když jsem tak nemocná, tak do zemědělství nemusím a můžu si vybrat jiné povolání.

Jak těžký pro vás byl přechod ze školy do praxe?

Nejprve jsem byla na chirurgii ve Vyškově. To byl pro mě křest ohněm. Viděla jsem různé tragédie, těžké stavy pacientů nebo mladé umírající lidi. Tehdy jsem si říkala, jestli jsem na to psychicky a fyzicky vybavená. Říkávala jsem si, že šťastný je ten, kdo neví, co za branami nemocnice je. Nakonec si ale člověk musí v hlavě srovnat, že na světě není jen radost.

Na chirurgii jste ale nezůstala celý život…

Přes rehabilitační oddělení ve Vyškově jsem se dostala k praktickým lékařům v Bučovicích. Musím říct, že zvlášť na ty poslední jsem měla veliké štěstí, moc jsme si rozuměli. Dělala jsem tam víc než dvacet let. Když se mi podařilo někomu pomoct, bylo to velmi radostné.

Teď jste nicméně v důchodu. Nechybí vám práce, kterou jste měla celý život tak ráda?

Člověk samozřejmě bojuje s tím, kdy a jestli má skončit. Ale oba s manželem jsme si řekli, že je také umění dokázat si říct dost. Pracovala jsem ještě pět let v důchodu. Řekli jsme si, že nastal čas, abychom si užili i zálib, které máme. Zvlášť když jste ve zdravotnictví, tak vidíte, jak se vám může ze dne na den změnit život. Tak aby si člověk neříkal, že pracoval až do posledního dechu.

Čím vyplňujete svůj volný čas?

Ráda čtu, mou oblíbenou spisovatelkou je lékařka Marie Svatošová, která byla zakladatelkou prvních hospiců v republice. Blízký mi je také sport, s manželem jezdíme pravidelně plavat, věnujeme se turistice, stále i lyžujeme.

A zpíváte ve sboru…

Přesně tak. Když se dcery vdaly a měly svoje rodiny, nastal čas, kdy jsem se rozhodla zpívat ve Vyškovském smíšeném pěveckém sboru. A tak tam už asi třináct let zpívám první soprán. Ráda si ale zazpívám také s tanečním a pěveckým sborem Kateřinka z Dražovic.

V Dražovicích žijete celý život?

Ano, narodila jsem se v nich. Ale moje maminka byla Volyňskou Češkou. V roce 1868 panovala nezaměstnanost, a tak car povolal Čechy, kteří chtěli a uměli nějaká řemesla a zemědělství, na Ukrajinu do Volyňské oblasti. To byl případ i mé rodiny. Maminka se narodila už tam.

Byla jste se někdy podívat do míst, kde máte své kořeny?

Se sestrou jsme tam zavítaly už dvakrát. Navštívily jsme místa, o kterých nám maminka vyprávěla. Hledaly jsme vesničku, kde vyrůstala, a narazily jsme i na dům, kde bydlela. Byl to pro mě velký citový zážitek, vše bylo úplně stejné, jak ona nám vyprávěla.

I váš otec pochází z Ukrajiny?

Maminka sice ve Volyni měla muže, ale když se vraceli, zemřel a do republiky přijela jako vdova. Žila v Lysovicích, po odsunutých Němcích tam zůstaly domy, ve kterých její rodina hospodařila. Můj tatínek chodil do obce prodávat brambory, padli si do oka a přestěhovala se tak za ním do Dražovic.

Působíte, že jste velice pozitivní a nic vás nerozhodí. Je něco, co vám opravdu vadí?

Myslím, že naše země hospodaří se státním dluhem,domnívám se, že ten by nemusel být tak velký. Když se člověk dívá na svět, nemůže být spokojený. Vidí problémy v Řecku, v Sýrii i na Ukrajině.

A jak vnímáte dnešní zdravotnictví z pohledu víc než čtyřicetileté praxe?

Je na opravdu vysoké úrovni. O tom jsem přesvědčená. Máme mnoho dostupných kvalitních přístrojů, které dokážou diagnostikovat různá onemocnění. Myslím ale, že by zdravotnictví nemělo být zadarmo, přestože si platíme pojištění. Nutí to lidi, aby o své zdraví víc pečovali.