Nacistická okupace českých zemí v letech 1939 až 1945 byla sama o sobě zřejmě nejtěžší ranou osudu pro obyvatele Vyškovska v dějinách. Barbarství německých vetřelců mělo celou řadu podob.

Odpůrci jejich hrůzovlády byli popravováni, mučeni, vězněni v káznicích a koncentračních táborech s omezeným stykem se svými rodinami a domovem.

Ušetřeny nezůstaly ani široké vrstvy obyvatelstva. Tisíce mladých lidí byly odvlečeny na nucené práce do „Reichu“. Stovky dalších přinuceny budovat v závěru války protitankové zátarasy proti postupu Rudé armády.

V nacistickém tažení proti partyzánům na konci války německé bezpečnostní jednotky týdny terorizovaly obyvatelstvo Nemochovic. Prakticky všichni museli tvrdě pracovat pro nové mocipány, téměř každý trpěl podvýživou, protože na lístky nebylo možné sehnat dost kvalitních potravin. Řada nevinných civilistů přišla o život v těžkých bojích na samém závěru války.

Stovkám obyvatel našeho okresu nacisté přichystali ještě jiný, zcela zvláštní druh utrpení. Lidi z vesnic na Drahanské vrchovině připravili o jejich domovy. Oficiálně kvůli rozšiřování vojenského cvičiště, skrytě také z rasových důvodů. Stěhování bylo pro Němce prostředkem germanizace Moravy.

Říšský protektor v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath vydal 5. září 1940 výnos o vystěhování obyvatelstva obcí v sousedství vojenského výcvikového prostoru, který na Vyškovsku vznikl už ve třicátých letech. Německá branná moc (wehrmacht) ho převzala v březnu 1939. Dostal název Truppen – Übungs – Platz Wischau (Vojenské výcvikové středisko Vyškov) s velitelstvím na Kozí Horce. Velitel sám podle Dáši Zouharové sídlil na zámku Ferdinandsko.

Podle Josefa Mikše a Dagmar Stryjové, již se tématem odsunu obyvatel obcí Drahanské vrchoviny za války podrobně zaobírali, nebylo cílem nacistů pouze rozšířit vojenský výcvikový prostor. Chtěli tam v budoucnu přesídlit etnické Němce a propojit německé oblasti na střední Moravě s německými jazykovými ostrůvky na Vyškovsku, Brněnsku a u Jihlavy a postupně tak jazykově rozdělit Moravu. Měl to být první krok k poněmčení českých zemí.

Samotné vysídlení mělo proběhnout v několika etapách a zahrnovalo také řadu obcí na Blanensku a Prostějovsku. S německými okupačními orgány plně spolupracovaly české protektorátní úřady. Nic jiného jim ostatně ani nezbývalo.

Obyvatele obcí na Drahanské vrchovině zprávy o plánovaném vysídlení znervóznily. Deputace směřovaly i na ministerstva v Praze, vesměs ale dostávaly rozporuplné informace. Němci se obávali paniky mezi obyvatelstvem, a tak nevyjevovali naplno svoje záměry.

Až na počátku února 1941 rozeslalo okresní hejtmanství jednotlivým obcím vyhlášku, která potvrdila nejhorší obavy místních. Rozjela se byrokratická mašinerie, vlastní vysídlení měla na starost takzvaná Přesídlovací kancelář ve Vyškově. Němci pečlivě dbali na to, aby zachovali zdání, že celá akce probíhá na základě bývalých československých právních ustanovení. Nechtěli vzbudit zdání, že jde o akt germanizace namířený proti českému obyvatelstvu.

Nepokojů se sice obávali, ale dali jasně najevo, že je nic od jejich záměru neodradí. A že by vystěhovalci mohli dopadnout také podstatně hůř. Okresní hejtman Němec Johann Bergmann při jedné příležitosti prohlásil, že v případě potíží s umístěním vystěhovalců je v Polsku pustých oblastí vhodných k osídlení víc než dost…

Vystěhovalci dostali od státu za svoje nemovistosti ubohou peněžní náhradu. Přesídlit se museli do vzdálenosti nejméně padesáti kilometrů od domovských obcí. Zapovězena jim byla Jihlava a okolní německé vesnice, obce německého jazykového brněnského ostrůvku, stejně tak Olomouc a celé Vyškovsko.

Do konce roku 1941 museli opustit své domovy obyvatelé Rychtářova, Lhoty, Pařezovic, Opatovic, Hamiltonů, Radslavic, Radslaviček, Zelené Hory a Podivic. V roce 1942 následovaly Studnice, roku 1943 Nové Sady a Březina. V poslední etapě stěhování došlo na obyvatele Krásenska, Podomí a Ruprechtova.

Příslušníci německé armády z domů vytěžili vše potřebné, dveře, okna, podlahy. A pak je vesměs rozstříleli. Pole zpustla. Po skončení války se obyvatelé vraceli do krajiny připomínající spálenou zemi. Vše museli vybudovat znovu.

Naplnilo se ovšem známé přísloví o Božích mlýnech. Osud, jenž nacisté chystali lidem z obcí Drahanské vrchoviny, nakonec postihl jejich vlastní lidi. Na základě takzvaných Benešových dekretů museli Vyškovsko po staletích navždy opustit obyvatelé vesnic takzvaného vyškovského německého jazykového ostrůvku.

Němci z Hlubočan, Terešova, Kučerova, Rostěnic, Zvonovic, Lysovic, Čechyně a Komořan zažívali stejné pocity jako lidé z Rychtářova či Krásenska. Pocity nenahraditelné ztráty a vykořenění, lhostejného či dokonce nepřátelského přijetí ze strany původního obyvatelstva. S tím rozdílem, že naději na návrat neměli.