Skončil tak život plný zvratů. „Když se po šesti letech strávených na bojištích vracel do vlasti takřka bez zranění, vypadalo to, že nejhorší má už za sebou,“ vypráví o něm jeho synovec, který si ale přeje zůstat v anonymitě.

Do války se Šmíd podle něj zapojil na mnoha frontách. Mnohdy podstupoval velké riziko, které ho ale neodrazovalo. „Vždyť prošel nebezpečným útěkem do Polska, ruským zajetím, boji v Sýrii , u Tobrúku, pilotním výcvikem v Kanadě, Anglii a leteckými akcemi nad evropskými bojišti. Mnoho jeho kamarádů ve zbrani nepřežilo a on, Ivanovický rodák, se třináctého srpna 1945 šťastně vrátil domů. Udělal to pozoruhodně přesně na den šest let po útěku z tehdejšího protektorátu,“ říká starší muž.

Nadšení z perspektivy mírového života však brzy začaly provázet obavy z budoucnosti v rychle měnících se poměrech. „Po únoru 1948 se náhled na takzvané "zápaďáky" rapidně změnil a mnozí reagovali opětovným odchodem za hranice. Taktéž Bořivoj Šmíd za dramatických okolností volil tuto cestu,“ zdůrazňuje.

Pokoření pečlivě hlídané hranice mohl udělat ze vzduchu. „Čtyřiadvacátého března 1950 byl jedním z organizátorů hromadného úletu tří dopravních letadel československých aerolinií z Ostravy, Brna a Bratislavy. Po přistání na letišti v Erdingu u Mnichova se navrátil do řad Královského letectva a nastoupil jako instruktor letecké školy v jihoanglickém Hullawingtonu,“ popisuje Šmídův příbuzný.

Klidného života si dlouho neužil

Doma se tak vyhnul věznění a vykonstruovaným procesům na rozdíl od svých mnohých spolubojovníků. Klidného života si však dlouho neužil. „Devětadvacátého května 1951 při nočním výcvikovém letu jeho letadlo havarovalo i se dvěma kadety. Bořivoj Šmíd byl na místě mrtev. Svůj poslední odpočinek nalezl na hřbitově v Chippenhamu v blízkosti hrobů dalších tří českých pilotů z období druhé světové války,“ zdůrazňuje.

Doma se mu alespoň s odstupem času dostalo spravedlivého uznání. „Po čtyřiceti letech byl jako "nepřítel státu a únosce československých občanů " rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka,“ dodává hrdě synovec statečného letce.

Sám má na Bořivoje Šmída spíše matné vzpomínky. Všechny dokumenty po roce 1990 shromažďoval dopisováním s pamětníky a jeho tehdy ještě žijícími vrstevníky. Místo hrobu jeho strýce mu po čtyřiceti letech oznámil dokumentarista Jan Sigmund.