Kostel svatého Martina se vypíná na kopci nad Lulčí jako maják v moři. Vidět je už z dálky. A stejně jako maják ukazuje námořníkům cestu do přístavu, mě dnes do cíle bezpečně navádí svatý Martin. Auto nechávám na parkovišti nad koupalištěm u Libuše a dál stoupám po polní cestě pěšky.

Což o to, podzimní sluníčko pěkné svítí a po obloze se líně převaluje několik mraků. Ale s tím větrem je to nějaké špatné. Marně vzpomínám, jak mi před týdnem obracel deštník. Zatím po něm není ani vidu ani slechu. To se však mění, když přijdu na louku u kostela. Zjišťuji, že pořadatelé dobře ví, kde takovou akci pořádat.

Ačkoli už měla akce oficiálně začít, děti s rodiči, babičkami nebo dědečky se teprve nesměle schází. Na nějakou přesnost si tu ale nikdo nehraje, jde hlavně o pohodu. A tak zdánlivého klidu využívám k tomu, abych zjistil program dnešního odpoledne. „Drakiádu pořádáme především pro děti, ale věkově není nijak omezená,“ vysvětluje Stanislav Veigler, jeden z pořadatelů.

Hlavně děti se však můžou těšit na sladkou odměnu. „Každý účastník dostane pamětní list a nějaké to cukrle. Zvlášť pak vyhodnotíme nejhezčího, nejmenšího a největšího draka. Zkusíme také odhadnout nejvýše a nejdéle létajícího draka. Ty odměníme navíc zvláštním diplomem,“ dodává Veigler.

Také on má své želízko v ohni. Jeho drak zatím odpočívá v autě a zabírá téměř celou jeho šířku. Po chvilce však mizí ve výšinách. Skoro mu závidím jeho dnešní nadhled. Šňůra má prý tři sta metrů. „Určitě bych mohl soutěžit o největšího draka, ale jako pořadatel jsem mimo hru,“ uklidňuje.

Během několika minut je už louka plná dětí i dospěláků, kteří se jim snaží pomoci dostat draka do vzduchu. Často to ale vypadá, že jejich zkušenosti jsou jim k ničemu a vyhrává spíš dětská hravost a nadšení. „Musíme rychleji,“ volá chlapec na dívku, se kterou se snaží přimět draka k letu. Stejně jako oni ale jen skotačí v trávě a nahoru se mu rozhodně nechce.

Kousek vedle to zkouší dokonce ve třech. „Běžíme!“ vydává klučina rozkaz a dva pomocníci se za ním rozbíhají nesouce draka nad hlavami, aby jej po chvíli vypustili k letu.

Když jeden z draků provede svůj přistávací manévr kousek od mé hlavy, začínám přemýšlet, že by se hodila aspoň cyklistická helma. Oni jsou draci vůbec rozverná a svébytná stvoření. Jedni si bezstarostně poletují vzduchem, jiné to po chvíli přestává bavit a přistávají zpět na zemi. Napadlo mě, že je už bolí křídla, ale asi to bude něčím jiným. „Není vítr!“ ozývá se vedle.

Když to přestane bavit děti, nachází útočiště ve skákacím hradu. S draky se tak můžou na chvíli vyřádit i dospělí. „To jako nemůžu v padesáti pouštět draka?“ dostává se odpovědi jedné z přihlížejících.

Sluníčko se začíná pomalu sklánět nad obzor a hlavní pořadatelka shání děti k táboráku, aby si opekli připravené špekáčky. Porota mezitím volí „nej“ draky. Po svačině následuje jejich vyhlášení. Přišli všichni až na jednoho. Nejdéle létajícímu drakovi se stále nechce domů.

Jak ale slíbili pořadatelé, s prázdnou neodchází ani ostatní děti, jejichž draci zrovna nevyhráli žádnou speciální cenu. „Dívej dědo, co mám, plnou kapsu bonbónů,“ chlubí se nadšeně malý klučík.

Je vidět, že se letošní drakiáda opět vydařila. „Je už asi osmá, ale nedá se říct, že bychom ji dělali každý rok. Hodně záleží na počasí. Taky musím poděkovat všem sponzorům, protože bez nich bychom to nemohli dělat na takové úrovni,“ podotkla předsedkyně kulturní komise Zlatuše Slabá.