Je neděle dopoledne, na základní škole zatím ani noha. „Oni přijdou," je přesvědčený pořadatel. V dnes zatím ospalých Milešovicích se totiž pravidelné setkání uchytilo. „Kdysi to vypadalo, že dětem zpívání u vánočního stromečku nestačí, tak jsem navrhl, že dotáhnu vláčky. Vždy se jim to moc zamlouvalo. Letos je to pou-ze o modelech, výstava není spojená s jinou obecní akcí. Ale nával znovu očekávám. Už je navíc ten pravý čas, aby chlapi s dětmi vypadli z baráku a mamky mohly uklízet a dopékat cukroví," usmívá se Klepárník.

A má pravdu. Za pár minut je téměř plno. Děti si zkouší ovládat celkem sedm vlaků. Obdivné komentáře pronáší i desetiletý Tomáš. „Je to pecka. Líbí se mi, že můžu zapnout i píšťalu nebo houkačku, a že to tak vypadá jako na skutečném nádraží. Moc se mi taková akce líbí," oceňuje hoch.

Klepárník přikyvuje, že modely dnes mají zvukové efekty skutečných předloh. „Technologie postoupily. Reálné zvuky jsou naprosto běžné i u menších modelů, parní mašinky se běžně dělají kouřící. Technika jednoduše umožňuje dělat takové věci, ze kterých je skutečně realistický zážitek. Nicméně je to výrazně dražší," zdůrazňuje Klepárník, jehož království železnic čítá zhruba tři stovky lokomotiv a tisícovku vagónů.

JAKO STROJVEDOUCÍ

Zahradní železnici řídí přes wi-fi. Kdo si nahraje aplikace do chytrých telefonů nebo tabletů, může modely řídit i z nich.

Dokonce se dělají i kamery do mašinek. „Není tedy problém si v aplikaci zapnout kameru, prohlížet si svoje kolejiště a jet skutečně jako pan strojvedoucí. Momentálně spíš kupuji. Až budu jednou v důchodu, těším se, že budu zase stavět. Většinou nyní děláme přestavby. Vše je na špičkové úrovni, rozhoduje nicméně cena. Takže jde o velice drahý koníček. Pokaždé říkám, že je to pro velký kluky, co na to mají. Malí se můžou z uctivé vzdálenosti jen dívat," směje se.

Úsměv na tváři mají i nejmenší návštěvníci. Na tratích je v posledních minutách rušno. Milan Šteňko z Milešovic se vláčkům věnoval zhruba od svých dvanácti let až do vojny. „Pak jsem měl třicet let pauzu. A na stáří se k nim znovu vracím. Je to moc příjemný koníček. Dneska jsem přišel s vnukem, aby se z modelů také potěšil," zmiňuje Šteňko.

Zájemci sledují TEE motorovou jednotku VT 11, kterou zrekonstruovali v Berlíně, stejně jako třeba Taurus s nákladním vlakem. Populární je také Ludmila, která je velmi podobná šestinápravovému Ragulinovi. „Měli jsme v brněnských Maloměřicích shodou okolností dva kousky. Jeden skončil v Bulharsku, druhý sešrotovali. Mám k ní i vozy, které v NDR jezdily v totožných soupravách, jak dnes zájemci můžou vidět. Je to taková moje novinka, takže každý chce jezdit s Ludmilou. Má vynikající dekodér, umožňuje pomalý rozjezd až na sto šedesát konstrukční rychlosti. Ale za to pak brzdí devět metrů, takže se chová jako skutečná lokomotiva. Není snadné se na ní naučit jezdit. Modeláři, kteří ji chytnou poprvé do ruky, zastaví většinou až za stanicí," upozorňuje s úsměvem Klepárník.

Prostě na návrat do dětských let není nikdy pozdě. Zvlášť když dává zapomenout na starosti všedního dne.