Byl to pro ni ohromný zážitek. „Moc mě potěšilo, když mi po mojí recitaci tleskal plný sál. Za několik dní mi volala ředitelka soutěže paní Milena Hesová, že moje básně oslovily porotu, moc se líbily a mám jim je poslat, že je chtějí otisknout veřejně v časopise,“ popisuje Sedlářová.

Narodila se v Milonicích na Vyškovsku, kde prožila také druhou světovou válku. „Vypráví nám o jejím otci a mém dědečkovi Františku Kovalovi, který byl sklenář. Převážel však také ve vaku deset až patnáct kilo mouky pro partyzány, kterou vyzvedl u mlynáře u Hvězdlic, aby s ní pak jel na kole do Nesovic. Doma měl navíc zhotovenou anténu a rádio, nacisté to trestali zastřelením, ale i tak partyzánům pomáhal,“ říká syn Sedlářové Karel Koval.

Za svobodna pracovala jako výčepní v brněnském hotelu Slovan, později se vdala a měla tři děti, syna a dvě dcery. Koval svou matku cení zvláště za to, že se uměla postavit ke každé práci či zaměstnání. „V Brně absolvovala obchodní školu. Když bylo potřeba, pracovala v místním státním statku nebo na nádraží v Nemoticích, kde jezdila s manipulačním vozíkem. Při práci v hotelu nám nosila domů pohlednici nebo lístek podepsaný herci Vladimírem Menšíkem, Ladislavem Lakomým a dalšími,“ vzpomíná Koval.

V pětačtyřiceti letech Sedlářová ovdověla. „Dokončila však rozestavěny dům a povzbuzovala mě, když jsem hrál fotbal. Díky jejímu velmi humornému povzbuzování ji očekávali fanoušci jak doma, tak i na hřištích soupeře a často nás oslovovali a ptali se, kde máme tu naši fanynku. Číšnicí zůstala až do důchodu, pomáhala mi i s výchovou mých synů, ale bála se samoty,“ popisuje muž.

Nastoupila do domova pro penzisty do Vyškova, po několika letech však odmítala jídlo. „Byla kost a kůže, zatímco my jsme na každé návštěvě trnuli, že je poslední. Vážila totiž jen pětačtyřicet až sedmačtyřicet kilogramů, ale dostala se z toho. V pětasedmdesáti letech si koupila varhany, aby se na nich naučila hrát,“ zmiňuje její syn.

Právě tehdy začala se skládáním básní, které několik let přednášela i v rádiu. Dětem v různých dětských domovech háčkovala kačaby, což jsou opletené přívěsky na klíče. Její výtvory skončily v Klokáncích mimo jiné i v Brně nebo Olomouci.

Sedlářová háčkuje také své pracné slepičky, které dává hlavně blízkým a známým. Svých básní má vitální penzistka už více než devadesát. Největší úspěch získala s Prosbou, Rodným krajem a Matčiným hlasem. „V Nesovicích přednášela pro zhruba pět stovek návštěvníků a k dnešnímu dni zahraje zpaměti osmdesát písní. Ve svém věku již má pohybové problémy, před pěti lety si zlomila krček, ale dobře se přesouvá s chodítkem,“ komentuje Koval.

Začátkem roku chytila covid, nemoc se naštěstí obešla bez příznaků. I ve svém věku sleduje zprávy, které jí radost často nedělají. „Chce, aby k sobě lidé byli slušní. To je moje maminka Oldřiška Sedlářová,“ dodává Karel Koval.

OLDŘIŠKA SEDLÁŘOVÁ:

Datum narození: 27. 10. 1931 v Milonicích.

Žije v domově Hvězda v Nových Hvězdlicích.

Složila přes 90 básní.

Nejúspěšnější básně: Prosba, Rodný kraj a Matčin hlas.