Velký zájem je vidět už několik set metrů před hrází, na příjezdové cestě totiž parkují desítky aut. „To chci vidět, jak se odtud potom vymotáme,“ podotýká jeden z návštěvníků, který právě zaparkoval. Jednodušší to mají cyklisté, kteří kola jednoduše zamknou k zábradlí hned pod hrází.

Přestože prohlídka s průvodcem začíná nahoře, využívám lidí čekajících dole a začínám prohlídku druhou částí v servisní chodbě. Do ní se sestupuje po zeleném žebříku. Pozadu. „Jé, mami, já se bojím,“ fňuká asi pětiletá holčička, když má slézt dolů. Nakonec však překážku překoná a pokračuje se dál.

Úzká chodba je z obou stran lemovaná potrubím, na kterém se sráží vlhkost. Voda je i na zemi, v některých místech se jí lidé musejí skoro brodit. „Pod potrubím jsou umístěné tlakoměry. Ty nám ukazují tlak vody v přehradě, která se snaží dostat pryč. Deset milionů kubíků už něco váží,“ usmívá se průvodce, který ochotně odpovídá na zvědavé dotazy návštěvníků.

Lidé se tak dozvídají, že tlakoměry se kontrolují každý týden, jednou za čtvrt roku měří tlak na přehradě specializovaná firma. „Jednou za deset let potom přichází na řadu generální inventura, kdy se vyčistí a seřídí každý ventil, kohout a uzávěr,“ vysvětluje průvodce.

Chodba sice není dlouhá, lidé trpící strachem z uzavřených prostor by z ní však asi příliš velkou radost neměli. Zato jeskyňáře by určitě potěšil pohled na usazeniny, které na stropě a stěnách půlkruhové chodby vytvářejí malé krápníky.

Nahoře na hrázi však čeká na oficiální zahájení prohlídky kolem stovky lidí, a tak se průvodce loučí s první skupinou a spěchá nahoru za tou další. Protože nechci přijít o prohlídku odběrné věže, spěchám za ním spolu s dalšími lidmi, kteří také využili obrácené pořadí prohlídky. Schodů není úplně málo a mnoho lidí si dává přestávky na vydýchání.

Rozhled z vršku ovšem stojí za to. Na přehradě je však vidět, že letošní zima sněhem zrovna neoplývala a ani jarní deště zatím Vyškovsko moc neskropily. Obnažené břehy lákají několik dětí, které zkoušejí házet žabky, dokud je přísný hlas průvodce nevrací zpátky na hráz.

Návštěvníkům pak vypráví stručnou historii přehrady. „V roce 1969 byl položený základní kámen, už v červnu 1972 byla stavba hotová. Původně měla zadržovat povodňové vlny a zásobovat pitnou vodou průmyslové části Vyškova, dnes slouží jako zásobárna vody hlavně pro Slavkov u Brna a Bučovice,“ vysvětluje průvodce.

Do odběrné věže vede úzká kovová lávka. „Je trochu vachrlatá, tak se prosím rozdělte na tři skupiny. Teď půjde prvních dvacet lidí,“ žádá průvodce dav, který se neochotně rozděluje. I přesto se do první skupiny nahrne nakonec zhruba čtyřicet dychtivých návštěvníků. Na lávce je zřetelné znát pohyb tolika nohou a pouhým okem je vidět, jak se pohupuje.

Uvnitř věže se skrývají uzávěry, které slouží k odpouštění vody, a obsluhovat se dají jen jeřábem. Jsou totiž z oceli a každý váží pět tun. Člověku tady teprve dochází, s jakou sílou vlastně musejí vodohospodáři každý den bojovat jen proto, aby měli lidé co pít a v čem se umývat.