Sám se také v sobotu v Hodějicích zúčastnil již tradičních závodů.

„Dříve to byla životní nutnost každého sedláka. Když neměl koně nebo alespoň krávy, neměl pooráno, byl bez úrody a vlastně nemohl existovat. Teď se ale z životní nutnosti stal sport,“ říká Musil, který stál na počátku vozatajských a oráčských soutěží v Hodějicích.

Kromě nápadu pomohl hlavně v počátcích organizačně. Přitáhl mnoho významných soutěžících. Letos se mu dokonce podařilo přimět šéfa Asociace chovatelů koní České republiky Jaroslava Dražana, aby pomáhal s organizací a sobotní soutěž komentoval.

Protože Musil ví, jak náročné je obdělat menší kusy pole, obdivuje lidi, kteří dříve neměli možnost sednout do traktoru a jezdit pohodlně v kabině. Poté, co v sobotu zoral svůj díl, bylo znát, že je to opravdu dřina.

„Je to fyzicky náročné. Je vidět, jak jsem mokrý. Vybral jsem si špatný díl. Je totiž poježděný. Bylo málo zamočené. Šlo to těžko. Kdyby nám pole místní hasiči nezkropili, tak jsme kvůli suchu ani nemohli soutěžit,“ vysvětluje s úsměvem oráč.

Podle svých slov se na závody nijak speciálně nepřipravoval. „Netrénuji. Formu mi zlepšuje jen práce. Mám doma menší hospodářství a s koňmi obdělávám políčka. Totéž dělám i pro některé své kamarády. A to navzdory tomu, že mám doma traktor a mohl bych to udělat s ním. To vše kvůli mé lásce ke koním,“ vyznává se Musil.

Podle něj je to také kvalita zvířete, co ovlivňuje šance každého oráče obstát v náročné konkurenci zkušených závodníků. „Pokud nebudou dobře chodit, nemůže se vůbec orat. Právě souhra kočího a koně se hodnotí nejvíce. Kůň musí chodit na slovo a nikdo je nesmí vodit. Pro soutěžícího je kromě toho nejtěžší vést pluh rovně a udržet hloubku brázdy,“ nastiňuje Musil některé obtíže.

Svým koním věnuje denně minimálně dvě hodiny volného času. „Musím sehnat krmení a slámu. Ke všemu kůň potřebuje každodenní pohyb. A i když venku prší, a jak se říká, psa by nevyhnal ven, člověku se nechce, přesto musím jít s koněm,“ naznačuje některé běžné starosti chovatelů.

Ten také říká, že svůj kladný vztah získal už v dětství. „Vždy jsme totiž měli koně a já jsem s nimi vyrůstal. S tím se prostě člověk musí narodit,“ pronáší přesvědčivě.

Ani dnes si bez silných zvířat nedokáže představit svůj život. „Jezdíme s nimi, vozíme svatebčany, v Brně tahají při příležitosti dnů dopravního podniku historickou tramvaj, ale také třeba při napoleonských slavnostech táhnou dělo,“ uvádí Musil některé příklady využití svých koní.