Jilm habrolistý, jinak také vaz nebo břest (po staročesku), byl vysazen po roce 1858. Tehdy Rousínov postihla veliká povodeň, při které byla socha svatého Jana Nepomuckého poškozena a poté po znovupostavení sochy byl strom vysazen. Čili jeho stáří je odhadováno na sto padesát let. Je vedený v seznamu památek Rousínova jako chráněný strom.

Jilmy jsou stromy v naší přírodě velmi vzácné a navíc je v celé naší republice napadá houbové onemocnění, současně s malými broučky – bělokazy, kteří se podhoubím této houby živí. V různých stádiích svého vývoje vyžírají v lýku chodbičky, takže znemožňují proudění mízy – vody a živin - do listů. Důsledkem je postupné prosychání koruny stromu. Podrobně o tom píše fundovaný rousínovský dendrolog Václav Hlaváč v Informačním zpravodaji města Rousínova z února 2009. Na tyto škůdce zatím není zbraň. Nebýt bělokazů, mohl se náš jilm dožít stáří až pěti set let.

A tak chráněný strom neodvratně prosychal od konců větví směrem ke kmeni, a důsledkem bylo jeho úplné odumření. Jeho skácení, které již bylo schváleno všemi městskými orgány, se podařilo v poslední chvíli zabránit shodou náhod a okolností, a to hlavně díky místnímu sochaři Jožkovi Čermákovi. V rámci květnového setkání a výstavy děl rousínovských výtvarníků a jejich přátel ve dnech 24. dubna. až 10. května tohoto roku, pod názvem festival Harmonie, který Jožka organizoval, byly v programu i práce v plenéru. Mým přičiněním a se souhlasem starosty Františka Havíře jilm Pavel Polák z Habrovan jen odborně „přistřihl“ a z „mrtvých“ větví tohoto stromu během jednoho týdne památný strom vzkřísil.

Autor – sochař v kontextu popírá nudu a ruší zaběhaná teoretická pravidla. Čtvrtým rozměrem jeho díla je všudypřítomný optimismus a orientace na kladné síly života. Smyslem tohoto našeho snažení bylo také, aby tam sv. Jan Nepomucký nezůstal „jak ten kůl v plotě“, kterýmžto rčením se zapsal do dějin Milouš Jakeš ve svém památném projevu v červnu roku 1989. Současně je v letošním roce také dvacáté výročí jeho breptů. To to letí!

Letos je tomu právě 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého. V Rousínově byla jeho socha postavena v těsné blízkosti bývalého mostu přes rousínovský potok, na jeho levém břehu. Při stavbě průtahu vozovky I/47 v roce 1970 městem most zanikl a potok byl přes náměstí zastropen.

Tak pro neznalé místní historie socha stojí na neobvyklém místě. Pro úplnost ještě dodávám, že v Rousínově jsou sochy sv. Jana Nepomuckého v různých podobách ve všech místních částech – v Rousínovci, Kroužku (i tam stál při potoku), Slavíkovicích, Královopolských Vážanech a Vítovicích, jenom v Čechyni zapůsobil zub času natolik, že socha již neexistuje.

Stávala na návsi u mostu nad náhonem ke Klevetovu čechyňskému mlýnu, na jeho levém břehu, mezi zvoničkou a bývalým panským dvorem. Všechny ostatní rousínovské sochy byly nedávno značným nákladem restaurovány. Díky za to!

U znovu „rozkvetlého jilmu“ působením povětrnostních vlivů nově vsazené části větví do kmene stromu postupně zešednou. Získají patinu a přiblíží se barvou přirozené barvě kůry kmene stromu. Boule evokují vzpomínku na výbuch jaderného reaktoru v Černobylu v roce 1986. Dutiny se určitě po čase stanou místy k hnízdění ptactva.

Dalším pokračováním prací v plenéru Rousínova bude v souvislosti s výročím svatořečení Jana Nepomuckého vytvoření abstraktní plastiky – skulptury na prostranství mezi památným jilmem a rousínovskou „starou poštou“.
Ta získala nedávno nového majitele a pevně věřím, že v dohledné době prohlédne v celé své historické kráse. Objekt je v seznamu kulturních památek města a svou podstatou patří k nejstarším stavením Rousínova.

Abstraktní dílo opět vytvoří Jožka Čermák s využitím dřevců z hatí, jejichž pozůstatky se objevily při rekonstrukci vozovky Skálovy ulice v minulém měsíci. Stáří hatí je víc než pět set let, použitý materiál převážně akát, který v mokru bez přístupu vzduchu téměř „zkamení“. Haťové cesty se zřizovaly v místech podmáčených, nebo rozbahněných a tvořily vlastně zpevněný povrch vozovky.
Ve Skálově ulici a na náměstí podél dnešního městského úřadu a věže se hatě nacházejí pod násypem o mocnosti jeden až jeden a půl metru.

Padlý strom znovu ožil. Kdo pořád ještě nevěří, ať se z blízka podívá, že strom od kořenů znovu raší! Nebo je snad lepší pustý beton, asfalt, nebo dlažba? Každý ať si odpoví sám. Já si myslím, že lepší je rukou umělcovou obživlý strom, než vykácený hřbitov.

Parkový strom ve stáří sta let je právě v období svého nejlepšího a nejproduktivnějšího věku. Parkové stromy se běžně dožívají stáří až tří set let. Chce to jenom maličkost. Jednou za dva až tři roky je třeba strom ošetřit. Prořezat suché větve, aby při případném silnějším větru nepadaly na procházející chodce. Na to si platíme a máme silné a vybavené městské služby.

I když údajně před kácením stromů na bývalém hřbitově a v sousedních „libosadech Františka Josefa I.“ byl proveden dendrologický průzkum, je z archivovaných fotografií zřejmé, že se jednalo převážně o stromy zdravé a že ne každý dendrolog je odborník. Nepomohlo ani urychlené odklizení „podťatých velikánů“ a odfrézování pozůstalých pařezů.

Každý rousínovský stolař ví, že kmen stromu má jádro a běl. Jádro je vždy tmavší, to ale neznamená, že se jedná o dřevo vadné. Právě naopak! Rousínov s okolím býval a možná donedávna ještě byl evropskou líhní stolařů. Ne nadarmo se za první republiky v tisku psávalo: Boty Baťa – Nábytek Rousínov. Kde jsou ty časy!

Rousínováci nejsou neználci. Jenom některým nestojí zato se hlásit o svá občanská práva. Protože se jim zdá, že jejich snažení je stejně zbytečné. Myslím si, že nemají pravdu. Je třeba víc odvahy. A k padlým stromům na bývalém hřbitově je snad možno jen říct: „Čest jejich památce!“

VÁCLAV SEDLMAJER