Pandemie značně zasáhla středoškoláky, říká děkan Pedagogické fakulty

Soudím, že EDUin má někdy rád katastrofické scénáře. Já ovšem mnohem raději pracuji s daty a české školství je vzhledem k tomu, čím si prošlo, v dobré kondici.

Takže na něj pandemie neměla negativní dopady?

Vyvstala řada problémů, které bylo a do budoucna bude třeba řešit. Zejména u dětí na středních školách a učilištích. Na to už data existují a jsou z nich patrné potíže. Řada mladých ze sociálně slabších rodin nebo vyloučených lokalit školy během pandemie zanechala a šla pracovat. Způsobilo to několik faktorů. Absence pravidelné docházky, nedostatek technického vybavení nebo špatná finanční situace rodiny, kdy rodiče přišli ze dne na den o práci, živnost nebo podnikání. Děti se pak rodině snažily pomoci tím, že si našly práci. Negativní dopady pandemie měla, ale nevnímal bych je jako apokalyptické.

A co děti prvních tříd, nebude jim ztracená kontaktní výuka chybět?

U prvňáků je samozřejmě přítomnost ve škole důležitá. Potřebují si zvyknout na pravidelný režim, osobní pomoc, vedení. Někdy doslova. Například když se učí psát, což je pro dětské senzomotorické schopnosti zpočátku důležitá a náročná činnost. Vzpomínám si, že nám paní učitelka nakreslila na tabuli dvojku a pak mě nechala ji desetkrát po sobě obtáhnout. Praktický nácvik senzomotorických dovedností se skrze online dělá obtížně a to dětem chybělo. Na druhou stranu věřím, že to všechno velice rychle doženeme. To samé s praktickou výukou u středoškoláků a vysokoškoláků. Neměli v podstatě žádnou, ale doženou to. Na rozklad českého školství to opravdu nevidím.

A co socializace, kamarádi, koníčky…?

I tuto diskusi vnímám jako vyhnanou do extrému. Již před pandemií určitá skupina rodičů dávala přednost domácí výuce. Stejně tak velké kolektivy ne každému dítěti vyhovují, pro ně byla online výuka výhodou, dávala jim možnost vyniknout v oblastech, kde byli neúspěšní. Žáci a studenti navíc nebyli odříznutí od světa. S vrstevníky běžně komunikovali přes sociální sítě a nevytvářejme si iluze o tom, že se během lockdownu opravdu ani jednou nesešli. Nejhůře tuto situaci mohli prožívat vysokoškoláci, kteří jsou z různých konců světa, měli zavřené koleje, bydleli často s rodinou nebo odstřiženi na privátech. I u nich je sociální život stejně důležitý jako studium samotné, protože se často v učení podporují, vytváří společné projekty apod. Řada z nich však také pracovala jako dobrovolníci v nemocnicích, domovech pro seniory, doučovali apodobně.

Tento týden začaly maturity, které jsou stejně jako v roce 2020 o některé části osekané. Jak si loňští pandemičtí maturanti vedou na vysoké škole?

Zpozorovali jsme mírný propad v úspěšnosti studentů v prvním semestru. Ještě však nemáme kompletně interpretovaná data, čili se jedná spíše o předběžnou statistiku. Roli nepochybně hrála nucená online výuka i absence již zmíněného sociálního života. Studenti daleko ve větší míře museli prokázat schopnost učit se sami, mnohdy byli zatíženi velkým množstvím písemných prací, které nahrazovaly některé formy výuky a podobně. Příčina je dle mého ale i jinde.

Kde?

V dnešní době mají studenti široké spektrum možností. Je to jako přijít do velkého supermarketu a nevíte jak se v nabídce sýrů nebo vína zorientovat. Za mých studijních let jsme nakupovali to, co momentálně bylo a co se týče volby školy, existovaly v podstatě jen dvě možnosti. Vysoká škola, nebo vojna. Není divu, že člověk pak na škole zůstával, i když třeba zjistil, že se lehce minul oborem. Dnes si mladí lidé mohou vybírat z nepřeberného množství možností a zanechat studia nemusí nutně být tak těžké rozhodnutí, což se v kombinace s výše popsanými faktory dost možná projevilo.

Řada rodičů si stěžovala na způsob vedení online výuky a její neefektivnost. Neobnažila pandemie jistou zakrnělost českého školství?

Myslím, že je to přesně naopak. Školy ukázaly, že jsou velice flexibilní. Vždyť v podstatě ze dne na den přesunuly výuky ze tříd do online prostoru. I starší učitelé, pro které byl ten přechod nejtěžší, ukázaly snahu se v tomto ohledu vzdělávat. Byl jsem svědkem spousty seminářů, které jsou toho důkazem. Dokonce ani v družinách a centrech volné času nerezignovali, byť by se mohlo zdát, že družina je v online prostoru zbytečná. Učitelé a učitelky se žákům snažili vymýšlet různé aktivity. Například vytvářeli naučnou stezku či organizovali soutěže v hledání kešek. (Geocaching, hra spočívající v použití navigačního systému při hledání skryté schránky, o níž jsou známy její zeměpisné souřadnice, pozn. red.) a podobně.

Mluvím spíše o způsobu, jakým výuka v řadě předmětů funguje. Důraz na memorování hromady údajů bez kontextu. Způsob práce s informacemi se přitom výrazně změnil.

To je další mýtus, který ve veřejném prostoru panuje. Respektive opět neexistují data, která by toto tvrzení podporovala. Máme spolupráci s řadou základních škol a učitelé jsou si velice dobře vědomi, že dnešní mládež studuje jiným způsobem i pracuje s informace jiným způsobem. Podle toho zaměřují výuku mnohem více na kontext a souvislosti. A i kdyby…

I kdyby?

I kdyby tomu tak bylo, co je špatného na trénování paměti? Ostatně ji často cvičíme se seniory, tak proč ne s dětmi. Navíc skutečnost, že práce s informacemi se posunula jiným směrem, nic nemění na tom, že v řadě oborů je zkrátka stále potřeba si sednou nad knížku a drillovat. Stejně tak je třeba mladé naučit dělat věci, které jsou nepříjemné, ale z dlouhodobého hlediska prospěšné. Rozvíjet vůli a odpovědnost. Obzvláště v době, kdy internet a sociální sítě fungují přesně opačným způsobem.

Lze na pandemii koronaviru v kontextu školství najít něco pozitivního?

Určitě ukázala, že implementovat do výuky online prvky není od věci. Do budoucna očekávám, že hybridní výuka, kdy se část povede v online prostředí a část osobně, bude běžnou praxí. Je to flexibilnější a příjemnější zejména třeba pro studenty, kteří na výuku dojíždějí stovky kilometrů. Otázkou je, jak se k tomu postaví stávající legislativa, třeba akreditační úřad, který má například v kombinované formě výuky stanovenou podmínku osmdesáti kontaktních hodin apod. Je tu ale ještě jedna věc.

Jaká?

Například byrokracie. Najednou bylo třeba veškeré problémy řešit online, bez fyzických podpisů a papírů. A šlo to. Naše univerzita je institucí bez papíru. Z toho by si mohla vzít příklad i státní správa.