Parta maturantů z jednoho ročníku se ze smutku, že se musejí rozejít, rozhodla navzájem postřílet. Vyhraje ten, kdo přežije jako poslední. Nejde však o žádnou zprávu z Černé kroniky. Studenti vzali do rukou jen značkovací zbraně s barevnými kuličkami a rozhodli si užít adrenalinovou hru paintball.

Poslední prázdninovou sobotu zorganizoval jednavdacetiletý Milan Slanina hru na vyškovském speciálním hřišti mezi budovami starého zemědělského střediska. Pršelo jen se lilo. Proto nakonec přišli jen ti, co za žádnou cenu nechtěli zkazit zábavu. „Jsou to ti nejlepší z nejlepších,“ vtipkuje Slanina, který se díky zkušenostem pasuje do role kapitána čtyřčlenného družstva. Druhá čtveřice o kapitánské „frčky“ hraje kámen, nůžky a papír. „Nejsme žádné slečinky, trocha deště nám nevadí. Hrát budeme venku. Bude to takové partyzánštější. Uvidíme, co v nás je,“ těší se Slanina a odchází se s partou převléknout do maskáčů.

Než si nasadí masky na obličej, musí vyslechnout pravidla od rozhodčího. „Jediný váš úkol je vysekat druhý tým. Prostě totální vykošťovačka. Zásahy platí úplně všude. Do masky, do zbraně, do bambule, do rukavice. Střílíte se stlačeným vzduchem o třech stovkách atmosfér. Pro porovnání v pneumatice kola auta je zhruba dva a půl atmosféry. Tři stovky vás můžou otočit v letu,“ varuje rozhodčí. Pak ještě předvede, jak se zbraň odjišťuje a s jakými můžou hráči počítat rozkazy. „Můžete jít na hřiště. Ať vás čeká pěkná sekaná,“ přeje bojovníkům rozhodčí.

Vzrušení hráči se překřikují, každý dává k dobru nějakou historku. „Měl jsem špatně zakrytý krk a dostal jsem ránu rovnou do ohryzku. Dva týdny jsem pak mluvil jako králíček Azurit,“ vzpomíná Slanina, který narozdíl od spolužáků už paintballový zápas odehrál třikrát. Ostatní znají paintball jenom z doslechu. „Kamarád sklouznul, sjel po zádech, smekla se mu maska a dostal do obličeje dvě kuličky. S monokly pak vypadal jako Mickey Mouse,“ směje se jeden. Druhý nezůstane pozadu. „Známý dostal zezadu do hlavy dvě kuličky a úplně ho to položilo,“ říká s bledým obličejem. Třetí přidává svou trošku do mlýna. „Kamarádovi se stalo, že mu to na mokré trávě uklouzlo a napral to hlavou rovnou do překážky,“ varuje.

Přesto, jakmile zazní hvizd píšťalky rozhodčího, jdou obavy stranou. Hráči se vrhají do boje jako splašení. Proto také první hra trvá jen pár minut. Slanina vypadnul mezi prvními. Dostal zásah do zbraně. Zvedá ruku, volá, že je out a odchází z bojiště. Ostatní ho brzy následují. „Křičel jsem, ať mě kryješ, ale tys to nepochopil a vyběhnul jsi,“ vyčítá Slanina, kamarádovi. Výstroj všech se hemží modrými, červenými a žlutými cákanci.

Vzali si poučení. V druhé hře už jsou mnohem opatrnější. Schovávají se za barely, pneumatikami a dřevěnými zábranami. Drží se pořádně nízko. Vyčkávají, kdo první udělá chybu. Taktizují, domlouvají se posunky jako z akčních filmů. Zbraně štěkají pomaleji. „To byla pořádná bitva,“ pochvaluje si Slanina a po krátkém odpočinku se všichni vracejí na hřiště. Zpocení, vyčerpaní, plní adrenalinu si počítají modřiny. „Bolí jen ty rány, které jsem dostal skutečně zblízka. Není to tak strašné,“ směje se Slanina.

Vyprahlí a vyhládlí se vrhají ke grilu, na kterém se opéká naložené masíčko. Bečka piva už je naražená, v záloze stojí láhev vodky a rumu. „Posezení u dobrého jídla a pití k takové akci po zásluze patří,“ říká Slanina a těší se, že si paintballovou bitvu s kamarády ve Vyškově zase někdy zopakuje.