Sotva dorazil do továrny v Rousínově, které řediteloval, hned si musel jít pro instrukce na městský národní výbor. Jeho úkolem bylo v této době vypjaté emocemi zachovat klid a pořádek. „Lidé byli otřesení. Nechtěl jsem riskovat, aby přišli k úrazu, a tak jsem zakázal pracovat na lisech a jiných rizikových strojích. Později za normalizace mi vyčetli, že jsem sabotoval výrobu,“ vypráví pamětník.

Firma vyráběla přenosové vozy, a tak Vašíček jeden poskytnul televizi a jeden rozhlasu, kteří vysílali díky blízkému vysílači Dobrochovu.

Znamenalo to další hřebík do rakve jeho tehdejší kariéry. Podle normalizátorů tím aktivně vystupoval proti spřáteleným armádám.

Potíže měli i jiní. Například na jedné z bočních rousínovských uliček byl nad popelnicí nápis: „Zde odhazujte legitimace československo-sovětského přátelství. Okupanti nejsou přátelé“. Podle Vašíčka ale někteří nevytrhli stránku s fotkou a jménem a později procházeli nepříjemnou šikanou.

Přestože Vašíček pocházel z Vyškova, okupační dobu prožíval v Rousínově. Přespat jezdil k rodičům do nedalekých Královopolských Vážan. „Bylo to tři dny po invazi. Po půlnoci jsem šel po městě. Z hospody zrovna vycházeli chlapi. V tom začala projíždět kolona obrněných vozidel a tanků. Na věži kostela vlála československá státní vlajka. Vojáci po ní stříleli ze samopalů,“ vzpomíná na vypjaté chvíle Vašíček.

Vybavuje si, jak se všichni schovali do parčíku, ale vojáci po nich stříleli. Jen zázrakem se dokázali ukrýt za kmeny stromů. Když kolona odjela, vydal se Vašíček znovu na cestu. Ale objevil se opožděný obrněný vůz. „Schoval jsem se v průjezdu, ale objevili mě a zaměřili na mě reflektor.

Rusové na mě mířili samopaly. Měl jsem strach, aby ho některý nezmáčknul, jako se to stalo například v Bučovicích, kde zahynula jedna žena,“ vybavuje si nejhorší zážitek Vašíček.

Přestože okupace pro něho znamenala šok, přesně o rok později zažil další. „Byl jsem v noci v závodu a uslyšel jsem tanky. Vyběhl jsem ven a dozvěděl se, že tanky z vyškovské posádky jedou potlačovat demonstraci v Brně na roční výročí okupace. Znechucení bylo o to větší, že tentokrát šlo o Čechy, kteří šli proti svým,“ uzavírá své vzpomínky na okupační dobu Vašíček, kterému tenkrát lidé říkali vyškovský Dubček. Už před osmašedesátým totiž ostře vystupoval proti okresnímu výboru komunistické strany.

Když začala normalizace, komunisti ho z vyškovského okresu vyhnali. Nesměl tam pracovat ani manuálně. „Musel jsem odejít v roce devatenáct set sedmdesát. Rok jsem v Brně vyráběl traktory jako dělník na montážní lince. Dalších devatenáct let jsem strávil jako vedoucí cenového oddělení v brněnském podniku Transporta, kde se vyráběly výtahy,“ dodává Vašíček.

Na den přesně po dvaceti letech v roce devadesát se vrátil jako předseda okresního národního výboru. „To pro mě bylo obrovskou satisfakcí,“ uzavírá své vyprávění Vašíček, který svou novou kariéru ukončil jako přednosta okresního úřadu. V současné době se mu blíží sedmdesátka a nejspokojenější je na své chatě v Lulči.


Hanlivé plakáty, které se objevovaly na fasádách domů v Rousínově v srpnu 1968. Foto: Archiv T.J. Pivečky