REPORTÁŽ

Přijíždím k slavkovskému Hostinci Na Špitálce v mírném napětí, jestli jsem na víkendovou reportáž nevybral nějakou hospodskou akci pro dvacet místních štamgastů, ale už zástupy podél cesty stojících aut zahání mé plané obavy. Slavkovská pípa je vyhlášený závod, kterého se tradičně účastní na stovku atletů a běžeckých nadšenců, a já jsem právě dorazil na start jeho osmatřicátého ročníku. Hned u vstupu si mě odchytí hlavní organizátor a kolem stolu osázeného bohatou sbírkou cen procházíme na zahrádku, kde bude snad trochu klidu.

„Slavkovská pípa je závod, při kterém každý závodník na trati dlouhé jedenáct kilometrů musí vypít v určených hospodách čtyři piva,“ představuje hlavní organizátor Jiří Kyjovský podnik, který pořádá už devětadvacet let. Kolem sedící závodníci se zaujetím poslouchají a organizátor pokračuje krátkým historickým exkurzem. „Já jsem začal v roce 1983, ale předtím už se uskutečnilo devět ročníků. Dnes je to v podstatě závod, ale začalo to jako recese. Měli jsme třeba na trati antifekální zóny, ve kterých závodník nesměl zvracet, jinak byl diskvalifikován rozhodčím,“ s úsměvem vzpomíná Kyjovský, kterému hned skáče do řeči jeden z připravujících se závodníků. „A nesměl se pít po cestě rum. To byl nepovolený doping,“ zdůrazňuje.

Najednou to mezi přítomnými zahučí a někteří hlasitě zdraví. „No hned pojď sem k nám,“ volá organizátor na příchozího závodníka, který je podle sportovního oblečení dokonale připraven na závod. Zjišťuji, že si právě přisedl Aleš Kotyza, který vyhrál poslední tři ročníky. „Letos to na obhajobu nevidím, mám problémy s vazy v kotníku, takže to asi jenom vyloženě odejdu,“ říká opatrně, ale ostatní mu to nevěří. „Mezi tebou a Hořavou bude velká rivalita, ale stejně zase vyhraješ,“ mává rukou Kyjovský.

Po odchodu trojnásobného vítěze narážím na dalšího účastníka, před kterým musím smeknout. „Je mi třiasedmdesát let a běžím letos už počtvrté. Loni mě vyřadilo zranění, tak doufám, že to ještě zvládnu,“ říká běžec s číslem šestnáct, který je nejstarší v celém startovním poli.

Čas se nachýlil, takže odcházíme před hospodu, abychom nepropásli start. „Loni bylo osmadevadesát účastníků, letos jich tu máme devětasedmdesát,“ říká před startem mimoděk Kyjovský, zatímco hospodští přináší závodníkům jejich startovní piva. Už to vypadá, že se dostalo na všechny, a tak přichází výstřel ze startovní pistole. Těžká práce pro fotografa, než si stihnu všechno pořádně nastavit, už na mě zívají prázdné půllitry. Závodníci vyrazili na trať.

U hostince, který je současně startem i cílem závodu, je dlouhá chvíle, a tak peláším na poslední pivní stanoviště u autobusového nádraží. Hospoda u nádraží je slušně zaplněna, většina hostů kouká v televizi na fotbal, ale je jasné, že kvůli němu sem nepřišli. „Třicet osm minut. To už by tady pomalu mohli první být,“ říká tatínek od rodiny, která dorazila sledovat čtvrté stanoviště závodu. Po několika minutách se zvedá potlesk, a tak otáčím hlavu směrem k cestě. No jo, to bylo řečí. Právě dobíhá k pultu šampion zjevně s pohodlným náskokem, protože s následným pitím nikam nespěchá a rozdává unavené úsměvy a věty kolemsedícím. Dopíjí dříve, než se další závodník byť jen objeví na dohled. O vítězi je rozhodnuto a já se vracím do cíle pro jeho první dojmy.

Výsledný čas čtyřiačtyřicet minut a třiadvacet sekund a náskok více než dvě a půl minuty na druhého Jiřího Hořavu mluví za vše. „Říkal jsem, že nepůjdu na obhajobu, ale zase jsem se nechal vyprovokovat,“ usmívá se čtyřiatřicetiletý čtyřnásobný vítěz. „Ale už to nejde tak jako dřív. To exování už nezvládám a i čas je pomalejší,“ dodává jedním dechem a odkazuje na svůj rekord, za kterým zaostal asi o minutu. Z jeho tváře i tak vyzařuje spokojenost a já jsem si téměř jistý, že ho nezpovídám po Slavkovské pípě naposledy.