„Záchranná služba tehdy byla v plenkách. Začínali jsme s obtížemi, byli jsme vlastně průkopníci. Se současností to je opravdu nesrovnatelné,“ říká Válková.

Na podzim 1981 byla na mateřské se svou tehdy desetiměsíční dcerou. „Do té doby záchranka jezdila jen od sedmi ráno do tří odpoledne. Teprve začínal její přechod na nepřetržitý provoz. Dostala jsem nabídku práce, a nakonec tam zůstala po dekády,“ přibližuje žena.

Oproti minulosti si váží především nového vybavení a moderních vozů. „V sanitce jsme mívali předtím jen minimální vybavení. Dost věcí jsme dělali provizorně. Změny do současné podoby byly postupné,“ uznává Válková.

Porovnává třeba situaci s infarkty. „Pacienti v závažných případech neměli dobré vyhlídky. Nyní jsme na úrovni, že když pacienta s infarktem vezeme přímo na sál, za týden už jede domů. Je úžasné, jak se zdravotnictví vyvíjí. Díky integrovanému záchrannému systému se navíc také spoléháme na pomoc hasičů a policistů,“ pokračuje Válková.

Lidé nechodili na kontroly

Také ona v poslední době pocítila dopady pandemie. Práci v terénu komplikovaly třeba ochranné pomůcky, přibylo ale závažných výjezdů. „Dlouhodobě nemocní lidé nechodili na kontroly k lékaři, protože měli strach. Jejich stav se tím ale pouze zhoršoval,“ vysvětluje.

Po odchodu se však rozhodně nepřipravuje na odpočinek, program má stále nabitý. „Starám se ještě o své rodiče a o čtrnácti měsíční vnučku. K tomu mám na pohotovosti částečný úvazek ve vyškovské nemocnici. Ve volném čase jsem také předsedkyní tanečního klubu, jinak ráda cestuji a starám se o vlastní zahradu,“ říká končící záchranářka.

Případným zájemcům o službu na záchrance radí, aby nezapomínali, že se jedná v první řadě o pomoc bližnímu. „Neměli by za tím místo toho hledat adrenalin. Budou pomáhat pacientům v těžkých situacích. Je to zkrátka práce s lidmi a o lidech,“ zdůrazňuje Válková.

Jejího klidu a také ochoty být vždy nápomocná, si cení její kolegové, kteří jí popřáli hodně štěstí do dalšího života. „Obdivovali jsme i to, jak všechno stíhala. Vlasti, za vše děkujeme a přijď nás někdy navštívit, uvaříme ti tvé oblíbené kafíčko,“ vzkázali na rozloučenou.