Své ano se rozhodli říct si Svatava Tynklová z Dobročkovic a Petr Novotný z Kunkovic. „Protože neznáme nic svátečnějšího, rozhodli jsme se svatbu prožít v krojích. Je to unikátní, protože podle našich informací se tu krojovaná svatba slavila naposledy v roce 1945, a to ještě ne doopravdy, byla to jen ukázka zvyků," vysvětluje nevěsta ještě předtím, než všechno vypukne.

Ale času na povídání příliš nemá, musí se totiž oblékat. Je kolem desáté hodiny ráno a svatební hosté se sjíždějí do nevěstina domu. Ženicha zatím vidět není. „Ten teprve přijede s ostatním mládenci. Pak jim rodiče požehnají a následovat bude takzvané lícání," vysvětluje nevěstina sestra Karla Tynklová, která má v ten velký den funkci starší družičky.

Od rána se tak nezastavila. „Mám na starosti vítání hostů a také ženicha, až dorazí. Toho přivede starší mládenec," říká, zatímco prostor před domem a ve vratech se čím dál víc plní. Pestré sukně družiček a bílé košile září na slunci, zatímco dívky pilně připevňují svatebním hostům na klopy myrtové kytičky.

Protože se jedná o tradiční moravskou svatbu, nemůže chybět víno a dechová kapela. Aby všechno fungovalo, o to se stará družba. Mezi ostatními je snadno k poznání díky štamprli zavěšené na krku. Část hostů se neostýchá a doprovází hudbu zpěvem, někteří na silnici před domem rovnou tancují.

Konečně se ozve mužský zpěv a klapot koňských kopyt. Ženich přijíždí na voze taženém čtyřmi koňmi. Přijel si pro nevěstu. „Ještě si to můžeš rozmyslet!" křikne za ním jeden z mládenců. Ale ženich má zřejmě jasno a už buší na dveře. Jenže místo nevěsty se dočkal jen její sestry. Ta ho vítá a připíná mu kytičku na hruď. Pak ho posílá dovnitř hledat jeho budoucí ženu. „Jestli se ti to podaří, můžeš ji odvést k oltáři," usmívá se.

Jenže k oltáři je ještě cesta daleká. Oba snoubenci nejdřív musejí dostat požehnání od rodičů. A i když rodiče nejsou proti, ještě jsou tu chlapci z vesnice. Přišel totiž čas na takzvané lícání. „To je tradiční zvyk, kdy svobodní mládenci z obce vyprovázejí nevěstu a jakoby ji dávají ženichovi," vysvětluje Karla Tynklová.

Její sestra, zavěšená do staršího mládence, zvolna kráčí v čele průvodu doprovázeného dechovou hudbou. Až do kostela však nedojdou. U lípy průvod zastavují právě svobodní mládenci. V jejich čele stojí Lukáš Soldán, který připomíná, že ženich je přespolní. „Odvedl nám nejhezčí děvče z vesnice," vyčítá mu, a nechce svatebčany pustit dál, dokud se nevyplatí.

Drobné mince i větší obnosy vybírají jeho kamarádi, mezi lidmi zato koluje pálenka. Soldán se obrací i na nevěstu. „Ani nevíš, jak jsi nás překvapila, že jsi Petrovi chomout nasadila," rozesmívá všechny přítomné a pokračuje přáním všeho dobrého do budoucího manželského svazku.

Konečně dává pokyn a průvod může pokračovat do kopce až ke kostelu. Tam si oba mladí slíbí věrnost a lásku až do smrti. „Potom přijde řada i na tradiční zvyky, jako je třeba štípání dříví nebo zametání střepů," doplňuje starší družička ještě předtím, než svatební průvod zmizí v útrobách kostela.

Po obřadu už je řada jen na svatebním obědě a pak přichází zábava až do rána. Nebo spíš, jak kdo vydrží. Ale protože jde o pravou moravskou svatbu, určitě vydrží každý dost a dost.