Předchozí díly seriálu Osobnosti Vyškovska naleznete ZDE

Proč dala přednost práci u policie před kariérou historičky? Jak zvládá stresové situace? Co jí na jejím zaměstnání nejvíc baví a jak ho snáší její rodina? To vše se dozvíte z následujícího rozhovoru.


Čím jste chtěla být, když jste byla ještě holčička?

Když jsem byla úplně malá, tak mi učarovalo povolání herečky. Někdy na základní škole jsem chtěla být učitelkou. To mě ale na gymnáziu pomalu přešlo. Zjistila jsem, že bych na systematickou práci s dětmi asi neměla takovou trpělivost.

Napadlo by vás řekněme v osmnácti letech, že skončíte u policie?
Možná se budete divit, ale ano. Studovala jsem obor, kde nebylo úplně jisté uplatnění, jenže zvítězila skutečnost, že mě historie prostě bavila. S myšlenkou práce u policie přišla spíš rodina, protože tatínek u ní pracoval. A já jsem se té myšlence rozhodně vyloženě nebránila. Nakonce tak vše dopadlo, po vysoké škole jsem měla problémy najít práci v oboru, takže jsem se skutečně dala k policii.

Bylo obtížné se k policii dostat? Jak jste zvládla psychotesty a zkoušky tělesné zdatnosti?
Na fyzické testy jsem se poctivě připravovala. Chodila jsem do posilovny, běhala jsem. Ráda plavu, to byla pro mě taky výhoda. Bylo mi pětadvacet, takže tělesné zkoušky pro mě nebyly zase tak obtížné. Psychotesty byly docela náročné. Vybavuju si, že tam byla řada úkolů, některé podobné IQ testům.

A co střelby a jízda autem? Jste dobrý střelec? Nepeskuje vás partner, že špatně řídíte, jak bývá často zvykem?
Jsem průměrný střelec. I instruktoři mi říkali, že hodně záleží na tom, v jaké jsem při střelbě zrovna v psychické kondici. Střílení mě baví, tatínek je dobrý střelec, já jsem k této činnosti také měla vztah. Vždyť jsme v branné výchově a různých soutěžích, jako byl Partyzánský samopal, stříleli už jako děti. V tom mám možná výhodu proti dnešní generaci. S autem je to podobné. Partner mě za řízení chválí, ale při parkování někdy mívám potíže, jako asi většina žen.

Jaké byly vaše začátky u policie?
Nejprve jsem nastoupila jako občanská zaměstnankyně, takže jsem vlastně začala prací sekretářky. Pak jsem absolvovala řadu stáží, na obvodním oddělení, alespoň ze spisů jsem si osahala i kriminalistiku a pak jsem zakotvila v Brně na operačním oddělení.

To už asi bylo náročnější…
Začínala jsem na kamerovém dohledu společně s pultem centralizované ochrany některých státních objektů, pak jsem dělala operátora dopravních nehod a nakonec pak operačního důstojníka pro Brno – venkov. Tato práce mi dala skutečně nejvíc. Člověk se zkrátka dostává do situací, kdy musí skutečně rychle a správně reagovat.

Pociťovala jste někdy při svém povolání jako nevýhodu, že jste žena?
Ne. Je pravda, že někteří kolegové raději vyjedou na hlídku s mužem. Za ženu zkrátka cítí zodpovědnost, a to je zatěžuje. Jenže žena může být dobrý i špatný partner, stejně jako muž. Záleží prostě na povaze a schopnostech člověka.

Přesto si moc nedovedu představit, jak třeba policistky vyklízejí hospodu při hromadné rvačce…
K takovému případu rozhodně vždycky vyjedou nejméně dvě hlídky, takže je nepravděpodobné, že by to byly samé ženy. Ale určitě je v takové situaci ve výhodě silný muž. V jiné na tom ale může být zase lépe žena. Třeba tehdy, kdy je potřeba velké empatie.

Nevyhnete se přítomnosti u krajně nepříjemných a depresivních událostí, jako jsou třeba smrtelné nehody. Jak tyto situace zvládáte?
Vždycky je to těžké, ale člověk si musí vybudovat určitý ochranný krunýř a odstup a hlavně si tyto dojmy nepřenášet domů. Není to zrovna snadné, hlavně v těch smutných případech, v nichž figurují děti. Ale člověk se tomu musí naučit. Jinak by tuto práci dělat nemohl.

Jak vaši práci bere rodina?
Partner je velice tolerantní, někdy jsem dost časově zaneprázdněná. Šestileté dcerce se práce policistky moc zamlouvá, víc jí zajímají pouta, odznaky a pistole než panenky. To já měla tedy v jejím věku jiné zájmy.

Nepřenášíte si někdy zaměstnání domů?
Občas se stane, že to doma začnu udílet rozkazy nebo se moje otázky blíží kriminalistickému výslechu, ale okolí mě z toho většinou rychle vyvede. Naštěstí. Někdy se zase třeba přistihnu, že dávám pozor na kabelky cizích lidí v tramvaji nebo supermarketu. Zkrátka určité profesionální deformaci jsem se nevyhnula.

Co vás na práci policistky nejvíc baví?
Velice ráda mám preventivní činnost, hlavně besedy na školách i další akce s dětmi. Hodně mě baví ale i psát tiskové zprávy a komunikace s médii. Takže lze shrnout, že pestrost téhle práce je právě to, co mi nejvíc vyhovuje.

Takže jste svého rozhodnutí pro tuto profesi nikdy nelitovala?
To rozhodně ne. I když tato práce člověku někdy vezme hodně času, vše mu zase bohatě vynahradí na zkušenostech.

Má veřejnost zkreslenou představu o práci policie?
Lidé si často myslí, že policisté nic nedělají. Jenže to nebývá pravda. Málokdo si uvědomuje, jak obtížné a časově náročné bývá někdy rozplést třeba složité případy z oblasti hospodářské kriminality.

A co proslulé vtipy o policistech, vadí vám?
Nevadí, zasměju se jim stejně jako těm o blondýnách, nejsem v těchto dvou případech vztahovačná.

Alice Navrátilová

Narodila se v roce 1976, pochází z Ivanovic na Hané. Je rozvedená, žije s partnerem, s nímž vychovává dvě dcery. Vystudovala gymnázium ve Vyškově a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor historie – klasická archeologie. Od roku 2001 pracuje u policie. K jejím zálibám patří historie, cykloturistika, turistika, plavání, divadlo a film.

Vážení čtenáři, seriál Osobnosti Vyškovska najdete také v tištěné podobě každé úterý ve Vyškovském deníku Rovnost.